duke Sławnik Václavicz Slavnik Przemyślid

Według Wikipedii. : " Zbrasław, także Sbraslav (X wiek) – legendarny syn księcia czeskiego Wacława I z nieznanej bliżej małżonki bądź nałożnicy. Życiorys

Według Legendy Kristiana książę Wacław miał pod wpływem rodziny ożenić się i spłodzić syna, któremu nadał imię Zbrasław. Był on jednak najprawdopodobniej dzieckiem nieślubnym. Imię dziecka mogło nawiązywać do starosłowiańskiego słowa Sъbor(ъ)slab, związanego z liturgią słowiańską. Dalsze losy Zbrasława opierają się wyłącznie na domysłach historyków. Jedna z hipotez[1] identyfikuje go z księciem Stodoran zwanym Vętjeslavitjъ. Imię to jest tłumaczone jako Vaclavic, czyli syn Wacława. Prawdopodobnie po zabójstwie ojca Zbrasław znalazł tam azyl polityczny. Domysł ten uprawdopodabnia fakt, że Zbrasław był wnukiem stodorańskiej księżniczki Drahomiry. Inna teoria[2] głosi, jakoby Zbrasław był tożsamy z księciem libickim Sławnikiem, protoplastą rodu Sławnikowiców. Przypisy

   V. Blažek, Venceslaus et filius, [w:] Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka, Praha 2003, s. 70–73 (cyt. za A. Paner, Przemyślidzi, Gdańsk 2008, s. 53, przyp. 124).

   J. Cinert, Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?, 2008

Bibliografia

   Paner A., Przemyślidzi, Wydawnictwo Uniwerstytetu Gdańskiego, Gdańsk 2008, ISBN 978-83-7326-501-1, s. 53 i przyp. 124. "

Według Wikipedii. : " Zbrasław, także Sbraslav (X wiek) – legendarny syn księcia czeskiego Wacława I z nieznanej bliżej małżonki bądź nałożnicy. Życiorys

Według Legendy Kristiana książę Wacław miał pod wpływem rodziny ożenić się i spłodzić syna, któremu nadał imię Zbrasław. Był on jednak najprawdopodobniej dzieckiem nieślubnym. Imię dziecka mogło nawiązywać do starosłowiańskiego słowa Sъbor(ъ)slab, związanego z liturgią słowiańską. Dalsze losy Zbrasława opierają się wyłącznie na domysłach historyków. Jedna z hipotez[1] identyfikuje go z księciem Stodoran zwanym Vętjeslavitjъ. Imię to jest tłumaczone jako Vaclavic, czyli syn Wacława. Prawdopodobnie po zabójstwie ojca Zbrasław znalazł tam azyl polityczny. Domysł ten uprawdopodabnia fakt, że Zbrasław był wnukiem stodorańskiej księżniczki Drahomiry. Inna teoria[2] głosi, jakoby Zbrasław był tożsamy z księciem libickim Sławnikiem, protoplastą rodu Sławnikowiców. Przypisy

   V. Blažek, Venceslaus et filius, [w:] Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka, Praha 2003, s. 70–73 (cyt. za A. Paner, Przemyślidzi, Gdańsk 2008, s. 53, przyp. 124).

   J. Cinert, Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?, 2008

Bibliografia

   Paner A., Przemyślidzi, Wydawnictwo Uniwerstytetu Gdańskiego, Gdańsk 2008, ISBN 978-83-7326-501-1, s. 53 i przyp. 124. "

Podle Wikipedie. : "Zbrasłav, také Sbraslav (X století) - legendární syn českého knížete Václava I. z neznámého manželky nebo konkubíny.

Podle Kristianovy legendy byl princ Václav pod vlivem své rodiny, aby se oženil a otce syna, kterého pojmenoval Zbrasłav. Byl však s největší pravděpodobností nelegitimní dítě. Jméno dítěte by se mohlo týkat staroslovanského slova Súbor slabého, spojeného se slovanskou liturgií.

Zbraslavův další osud spočívá výhradně na odhadech historiků. Jedna z hypotéz [1] ho identifikuje s princem Stodoranem nazvaným Vętjeslavitjú. Toto jméno je přeloženo jako Vaclavic, nebo syn Václava. Kde pravděpodobně po vraždě otce našel Zbrasław politický azyl. To naznačuje, že Zbrasłav byl vnukem stodorské princezny Drahomira.

Další teorie [2] spočívá v tom, že Zbraslav byl totožný s libickským princem, Słavníkem, předkem rodiny Słavnikovců.

Reference V. Blažek, Venceslaus et filius, [v:] Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušan Třeštík, Praha 2003, str. 70-73 (cit. Po Paner A., ​​Přemyslovci, Gdańsk 2008, str. 53, č. 124). J. Cinert, Odkud vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci, 2008

bibliografie

Paner A. Přemyslovci, Publisher Uniwerstytetu Gdaňsk, Gdaňsk 2008 ISBN 978-83-7326-501-1, str. 53 a poznámka pod čarou. 124. "

• 931 +981 - 982

https://cs.wikipedia.org/wiki/Slavn%C3%ADk Slavník (?–981, podle nekrologu břevnovského kláštera 18. března) byl zakladatelem rodu Slavníkovců.

Jeho manželkou byla Střezislava, která podle některých historiků byla příbuznou Přemyslovců, mohla být sestrou Boleslava I. a Václava (ačkoliv Bruno z Querfurtu by tuto skutečnost jistě zdůraznil). Podle jiných s nimi byl příbuzný Slavník přes některé neznámé Přemyslovce. Otec knížete Slavníka – Vok byl možná synovec českého knížete Bořivoje.[zdroj?] Spříznění s Přemyslovci by vysvětlovalo klid mezi oběma rody za života Slavníka a Střezislavy. Podle Brunona z Querfurtu mohli být příbuzní i saských Luidolfovců (Jindřicha I. nebo Jindřicha II.).

Ačkoliv Slavník jistě ovládal rozsáhlé území, je vyvráceno[zdroj?], že by dosahovalo takové velikosti, jak uvádí Kosmas: „Sídlem toho znamenitého knížete byla Libice, ležící v místě, kde řeka Cidlina tratí své jméno, ústíc do volnějšího toku Labe. Knížectví jeho mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potom Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove Oseka, při řece Mži. Rovněž na jižní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady: Chýnov, Dúdleby a Netolice až doprostřed hvozdu, k východu proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu, na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou.“

Se Střezislavou měli několik (zřejmě pět) synů, mezi nimi Slavníkova nástupce Soběslava a svatého Vojtěcha. Jak dovoloval mrav doby, měl Slavník nemanželské děti, mezi nimi prvního hnězdenského biskupa Radima.

_-----------------_

Historická šlechta › Markvartici. Z historie nejstarší české šlechty z ranné doby vlády Přemyslovců

Studie Bertolda hraběte Waldstein-Wartenberga(1925-1992), jejíž Kapitolu I – Původ vydal Klub pro českou heraldiku a genealogii v čísle 1-2/2000 také v elekronické podobě: K velkým českým panským rodům, které již ve 12. století hrály politickou roli, patřila rodina, která Pečeť Beneše z Vartenberka (okolo r. 1281) je od Palackého nazývána Markvartici. Získala jméno po prvním doloženém předkovi – komořím Markvartovi (1159), který panoval nad rozsáhlým uzavřeným územím na severu Čech na řece Jizeře. Protože první známí nositelé tohoto jména měli německá křestní jména, má se za to, že to byla rodina, která se přistěhovala z Německa. Vskutku má první známý předek německé křestní jméno, právě jako jeho syn Heřman. Ale již Heřmanovi bratři měli slovanská jména Havel a Záviš. Heřmanovi synové dostali opět slovanská jména a to Beneš a Záviš a německé jméno Markvart. Hned na začátku jejich historie objevují se podle toho německá i slovenská jména. Jsou to poslovanštělí Němci nebo poněmčelí Slované? To vysvětlit znamená obrátit se do české historické minulosti. Po zániku říše Avarů přišli čeští Slované poprve do blízkosti sousedních německých společenství. V r. 845 přijalo v Řezně 14 šlechticů křesťanství. Podle dobových zvyklostí dostali od svých kmotrů křestní, t.j. německá jména, právě jako později dostal syn německého krále Arnulfa jméno svého slovanského kmotra Zventipolda (Svatopluka). Také slovanští šlechtici museli přijmout do svých zemí německé kněze, kteří německé ženy provdali za manželky slovanských vůdců. I když se o prvních případech nic neví, víme přece, že od 11. do 13. století počínaje Juditou ze Schweinfurtu (manželka Břetislava) až po Gutu (manželka Václava II.) bylo osmnáct německých princezen provdáno za Přemyslovce. Knížecí rodina Slavníkovců se může také odvolávat na příbuzenské spojení s Ottony. Tak svatý Vojtěch (německým jménem Adalbert) byl vychován na škole v Magdeburku a byl vzdáleným příbuzným císaře Otty III. Protože jeho matka byla Slovanka, mohla to být jen jedna jeho babička. Nejen Sv. Vojtěch, ale také jeho otec byli považováni za opory saských císařů v Čechách. V pozdějších letech provedené vykopávky v Libicích – hlavním to sídle Slavníkovců – potvrdily také archeologický vliv Saska na tuto oblast. Tak je např. Mariánský kostel na hradě Libici stylem podobný s ottonskými kostely v Gernrode a Hildesheimu. Manželské svazky německ-slovanské se dají doložit i u německé šlechty. Tak např. se provdaly dcery markrabího Dietricha (†985) Oda s vévodou Měškem z Polska, a Matylda se slovenským knížetem Přibyslavem. Také slovanský šlechtic Jiří, který příslušel ke Karantanskému kmeni se r. 902 oženil s dcerou Vitagowas, který náležel k pozdně Karolinské říši. Podle dochovalého jména jeho manželky (Tunga) se můžeme domnívat, že původně románské osobní jméno se poslovanštilo. Michal Mitterauer mohl udat, že přímo u vedoucích slovanských šlechtických rodů se rychle prosadila německá jména, která zaváděli tehdejší misionáři.

Stejně asi pronikla německá jména do Čech již při šíření křesťanství. Stojí za zmínku, že mezi těmi pěti slovanskými náčelníky v Čechách, kteří podnítili povstání v r. 892 proti francké nadvládě, se jeden jmenoval Heriman.Šlo asi o pokřtěného šlechtice. Stejně tomu tak bylo u polabských Slovanů. Také tam se s christianizací objevují německá vedle slovanských jmen. Někdy obě jména stála vedle sebe (např. u Havolavského knížete (Pribislav – Heinrich). Podle toho mohla být u jednoho slovanského rodu používána jak německá, tak slovanská jména. Příležitostně používaná německá osobní jména proto nejsou zdaleka důkazem toho, že jejich nositel byl původně Němec. Kromě Markvarticů používal vládnoucí dvůr a skoro celá česká šlechta příležitostně německá křestní jména. Erb Beneše z Vartenberka Nechceme-li tedy přijmout názor, že celá česká šlechta byla německá nebo germánského původu, pak musíme učinit závěr, že také Markvartici byli slovanského původu. Protože jejich majetek ležel u německých hranic, je samozřejmé, že tu byl sousední vliv. Totéž můžeme tvrdit o mocném dvoru Vítkovců, kteří vlastnili také hraniční území Čech, oblast původně slovanskou. Jako Vítkovci (Rožmberkové) používali osobní jména, která byla oblíbena v Bavorsku (Ulrich-Oldřich), tak i u Markvarticů se objevovala jména, která měla saský původ (Heřman, Markvart). Používaná křestní jména sama o sobě nejsou žádným kritériem původu šlechty. Správnější výpoveď nám naproti tomu dá jejich postavení v českém království. I když toho o šlechtě Markvarticů mnoho nevíme, přece si můžeme být jisti tím, že stejně tak jako určité rodiny vysoké šlechty, byli i Markvartici pověřováni úřady u dvora. A to nejen občasně a že také dosáhli vysokého panského majetku, s nímž neomezeně vládli. Jak by se mohl přistěhovalec z Německa dopracovat takového souvislého allodiálního panství? Mohl český kníže nebo král darovat tak velký komplex državy na zemských hranicích, aniž by si nechal jediný vlastní obranný bod, který by znemožnil eventuelní odtržení zdomácnělé šlechty zpět k Němcům? Na otázku můžeme odpovědět jedině záporně a současně můžeme potvrdit, že Markvartici museli být původem domácí šlechtou, která se prosadila v severních Čechách.

Teď jsme ale u druhé otázky: Jaké bylo sociální postavení Markvarticů v Čechách? Opět musíme vyjít ze dvou skutečností: Markvartici byli držiteli četných zemských úřadů a i v době, kdy neměli žádný úřad, zůstali na předních místech v pořadí svědků na panovnických listinách. Patřili ku šlechtě, kterou panovník potřeboval pro souhlas v důležitých právních jednáních. Dále vlastnili rozsáhlý pozemkový komplex. J.V.Šimák, který rekonstruoval mapu jejich území, se vyjádřil takto: Při vzniku Markvartického panství je cosi nápadného, když je porovnáváme např. s Vítkovci nebo Hronovici. Ostatní rody mají zpočátku malá roztroušená panství, která se postupně rozrůstají a sjednocují. Ale Markvartici měli zboží od počátku jednotné, souvislé již ve starých výměrách. Již ve 13. století vládli současně v Turnově, Ml. Boleslavi a v Podkrkonoší, aniž se dá říci jak tato území nabyli. V tomto prostoru nebylo kromě malých panství na jižním okraji ani klášterních, ani církevních majetků z doby knížecí. Kníže zde neměl – kromě zboží Sezemického – žádné pozemky. Vladislav I. pak daroval v r. 1115 Sezemickou enklávu klášteru Kladrubskému u Plzně. Také v pozdější době zde nebylo založeno žádné knížecí město, teprve za horami u Žitavy. V tomto prostoru se ve 12. a 13. stol. nacházelo zboží klášterů cisterciáckého z Mnich. Hradištěě, Johanitů z Dubu a Ml. Boleslavě a Dominikánů z Turnova. Ale tyto kláštery založili Markvartici sami a byly dotovány také tímto rodem. Pozemky klášterů představují velkostatky a přece ještě zbylo dost panskému rodu. Byl tudíž již ve 12. stol. tento rod nesmírně bohatý.

Erb Jana z Michalovic, zakladatele stejnojmenného hradu Odkud přišla tato moc? Ptá se Šimák. (Sám na tu otázku odpovídá: Pravděpodobně ztratili nástupci starého knížectví vládu, ale podrželi si své vlastnictví). Na tuto otázku možno různě odpovědět. Julius Lippert předpokládal německé přistěhovalectví a myslel, že český vévoda musel předat úřad komorníka německému vévodovi, protože nebylo možné svěřit slovanovi. Komorník Markvart (1159) dostal potom pozemky jako výsluhu. Stejný názor má Sedláček a Šimák. Předpokládali, že Markvartici mýtili zemi na příkaz knížete a krále a potom si ji teprve přivlastnili. To je ale více než nepravděpodobné, protože v r. 1145-46 byly lesy darovány klášteru Mnichovohradišťskému – a podle této hypotézy měly v té době být knížecím majetkem. A kolonizace se ve 13. stol. neuskutečnila na knížecím majetku nýbrž na majetku soukromém. Teprve ve 14. století se část Markvartického majetku byl přeměněn v léno. Při tvorbě této hypotézy se vycházelo z předpokladu, že stará šlechta z doby stěhování národů byla zcela vyhubena. Pozdější šlechta byla podle staršího učení šlechtou sloužící, která se ve službách panovnickému domu zvětšila a obohatila pozemky. Je pravda, že zemské nížecí úřady byly spojovány s výsluhami pozemků, dříve než bylo zavedeno lenní zřízení. Ale tyto výsluhy nebývaly tak veliké, aby mohly vést k založení tak velkých majetkových komplexů. Úřad vrchního číšníka českého království např. obnášel výnos nějakého cla a dvě vesnice, úřad purkrabího v Praze měl příjem ze čtyř vesnic, zatím co purbrabí měl jen příjem ve formě vybírání pokut. Navíc doba držení úřadu byla příliš krátká na to, aby umožňovala tak velkolepý výnos. Ve 2. polovině 12. století byli komořími např.: r.1159 Markvart, r.1160 Nemoj, r.1165 Stibor, r.1169 Bohuslav, r.1175-77 Zdislav, r.1177 Heřman, r.1180-81 Hrabišic, r.1183-85 Hroznata, r.1187 Letarius, r.1188 Hrabišic, r.1189 Heřman, r.1195-97 Hrabišic, r.1199 Černín, r.1199-1201 Slavek. Všechny tyto osoby náležely k různým rodinám současné politické situace. Podobné to je u držitelů úřadu číšníků, stolníků a maršálků. Z nich ale nemohli vytěžit Markvartici tolik, aby byli schopni vybudovat své majetky v severních Čechách. Názor, že šlechtic vrcholného středověku se vyvinul z Ministeriálu, sloužícímu šlechtici, můžeme pokládat za překonaný (II.). Naopak šlechtictví bylo předpoklad pro získání vysokého zemského úřadu. Samotná francká nebo německá hrabata povstala zpravidla z velkých rodin hrabství, jestliže byla pověřena správou jménem krále. Propůjčování úřadů domácím předákům bylo proto nutné, že jen tito se mohli zde prosadit a zaručit pořádek. Tato zásada mohla být porušena jen tehdy, když království bylo reprezentováno silnou osobností. Také Ottoni předali – alespoň v Sasku – manství šlechticům, kteří ji sami prováděli na velkých územích svých hrabství. Králové posílili moc hrabat tím, že k jejich “spupným statkům” (zděděným bez léna) věnovali další darováním. Heinrich Dannebauer mohl podat důkaz ve svém pojednání o německých šlechticích, že svět středověku byl světem aristokracie, která opanovala stát s církev. “Množství větších rodin”, tak říká Dannebauer.” významných vznešeným původem a rozsáhlým majetkem, vzájemně různým způsobem zpřátelených, vládlo nad zemí a lidem”. Král byl jen prvním z nich. Spolu s ním spravovali stát v Německu říšští kurfiřti, ve Francii baroni, v Anglii lordi, ve Španělsku grandové. A k nim můžeme připojit i panstvo v Čechách, protože zde vládly do poloviny 13. století jen ojedinělé šlechtické rodiny, které díky svým dřívějším majetkům (Markvartici) mohly svou vládu vykonávat. Sem patří Vítkovci (Rožmberští), Ronovici, Buzici (Házenbrkové), Vlastislavci (Kolovratové), Benešovci, Draslavci (Černínové), Hroznatovci (Kounicové, Martinici), Hrabišici a Janovci (Šternberkové). Těchto několik rodin, které se ve 13. století rozdělily na více větví vládli s Přemyslovci v zemi. Bez jejich souhlasu se nemohlo nic podstatného podnikat a během travjících bojů o trůn se nedalo prosadit nic bez podpory této vysoké šlechty. O části vysoké šlechty německých kmenů se dnes usuzuje, že pochází z pokrevní šlechty germánského věku (5. až 8. stol.). Již tehdy se nemluvilo jen o šlechtě, ale také o jejich pozemkovém majetku, který dovoloval svému vlastníku, že se nemusel živit svou prací. Tato šlechta byla sice při zakládání státu v ranném středověku silně decimována královským dvorem, přesto se z ní významné zbytky dochovaly až do vrcholného středověku., aby zde tvořily základ pro pozdější vysokou šlechtu. V Sasku, u Frísů, Anglosasů, Alemanů, Burgunďanů, Wisidótů a Langobardů se dá sledovat kontinuita šlechty, (III). Nejvíce ale v Bavorsku, kde jsou známa jména pěti vedoucích rodin, jejichž rodová historie je známa z pramene “Bajuvariorum genealogiae”. Zde je možno získat důkaz původu a kontinuity ještě dnes žijících rodin z původního šlechtického rodu. Také u Franků, kde dlouho platilo mínění, že germánská šlechta byla vyhubena Chlodovikem, se teď přijímá názor, že přežila. Rozrod Markvarticů a Vartenberků Opětovně se pokoušeli Merovejci (IV.) a Karlovci jmenovat za hrabata jen závislé oblíbence. Když nemohli prosadit svou jedinovládu. M. Dannebauer shrnul své výsledky bádání o kontinuitě germánského šlechty takto: “Franští králové zastávali zásadu, že nelze odstranit dokonale všechny stará zvyková práva “Zvykové právo bylo důležitou součástí středověkých právních norem a udrželo se až do pozdního středověku jako nedílná součást celého právního systému. Od dávných časů bylo panstvo stále nejmocnější a nejbohatší, jeho členové byli veliteli ve válkách, soudci v míru, knížaty svého lidu, jak to hlásají zákony alemanské na začátku 8. století. Bylo tomu tak i za vlády franckých králů i za doby králů německých. Silné království mohlo jen jejich moc na čas zastínit nebo pokusit se ji podřídit. Lenní zásady a vasalství se ukázaly být pro to účinným prostředkem. Sotva ale moc koruny ochabla, vystoupilo panstvo se svými vasaly, svými hrady a jurisdikcí jako “domini terrae” – páni země. Naskýtá se teď otázka zda tomu bylo také tak u Slovanů, zejména u Čechů. Můžeme si být jisti tím, že franští králové nechali svou vlastní šlechtu ovládat podrobené kmeny, aby tato sama zabránila pokusům o odtržení. To lze dokázat i u polabských Slovanů jakož i u Korutanských Slovanů. Ale také uvnitř slovanských společenstev nemohla být při budování větších svazků odstraněna samostatná knížata. Jsou to “reguli” (vladaři), nebo “principi” (kníže, vladař) západních Slovanů, kteří dosazovali vrchního krále a byli pak jeho rádci. Jak u polabských Slovanů, tak i u korutanských podrželi tito svůj majetek, který potom pozvolna rozšířili v pozemková panství kolonizujících pánů. Od 9. století se objevuje také u české šlechty, že se chová vzájemně více nebo méně nezávisle. Vystupuje buď jednotlivě nebo semknutě proti Němcům. O křtu 14 knížat jsme se již zmiňovali (r. 845).

V r. 857 se vzbouřilo kmenové území vedené Viztrachem. Bylo přemoženo Bavory. Jimi byl pak dosazen jeho bratr Zistobor. V r. 872 byli zas vůdci Zwentislav, Witeslan, Heriman, Spoitimir a Moyslav přemoženi.Tak jako tomu u ostatních slovanských národů, spojovala se i v Čechách některá knížata, aby lépe čelila tlaku z východu i ze západu. Tak asi vznikly historicky známé říše Slavníkovců jako ochrana před Uhry na východě a říše Lučanů na západě.

Severočeský region držav Markvarticů v povodích horní Jizery a Ploučnice Po střídavých úspěších se Přemyslovcům nakonec podařilo získat hegenomii nad celými Čechami. Nejdříve ale museli porobit Lučany, jejichž bájný kníže Vlastislav v boji padl. Jeho syna však nechali na živu, protože podle mínění kmetů se rozptýlený lid nalezne kolem syna, “jako se včely shromažďují kolem své královny”. Postavili mu nový hrad nad Ohří, ale na takovém místě, kde by se dal v případě povstání lehce přepadnout. Proti vůli českého knížete byl hoch přece jen usmrcen a to vlastním vychovatelem, což byl podle české kmenové zvyklosti zavrženíhodný čin. Připojení území Pšovanů se naproti tomu dosáhlo smírnou cestou. Kníže Bořivoj se oženil s Ludmilou, dcerou knížete Slavebora. S ní přešlo území pod správu Přemyslovců.

Kníže Václav musel začít s expanzí na východě. Podmanil si knížete z Kouřímě, avšak jak prameny uvádějí, ponechal mu jeho hrad, to znamená vládu nad svým teritoriem. Obdobně jako franští králové, spokojil se i Václav s tím, že se mu kníže osobně podrobil. Aby však předešel revoltě, zřídil při hranicích této oblasti nový hrad a střežením území pověřil svého bratra Boleslava (to byl hrad ve Staré Boleslavi).

Tak jako kdysi kníže Lučanů Vlastislav zřídil po sobě pojmenovaný hrad na místě , kde se stýkaly hned dvě cizí oblasti, měla také Stará Boleslav sloužit jako strážný hrad v oblasti Kouřímě, ale byl postaven také proti útoku z tehdy ještě nepodrobeného Chorvatska. Podobné poměry nalézáme i v říši Slavníkovců. Také tato povstala sloučením více teritorií, jejichž knížata nebyla rovněž vyhubena. Tak píše Kosmas, že na dvoře knížete Slavníka se pohyboval počet šlechticů spřátelených s mírumilovným knížetem.

Založení slovanské říše v prostoru Čech bylo provedeno stejným způsobem jako sjednocení malých kmenů u polabských Slovanů ve většině oblastí. Přitom asi mohl hrát určitou roli slovanský družinný systém, který nechal trvající svazky jen pomalu zanikat. Po sjednocení českého prostoru pod hegemonií Přemyslovců se vyskytovaly v zemi četné provincie, které byly spravovány zemskými knížacími úředníky, kteří jsou ve starých pramenech označováni jako: COMITES, PREFECTI, JUDICES, CASTELLANI, BURCGRAVII. Jedná se zde o propůjčení jako je běžné na západě, které se ale cv českých poměrech všeobecně nepoužívalo. V. Vaněček, který první poznal, že vznik šlechty v Čechách je nemožný ze zemských knížecích úředníků dokázal, že se tyto provincie nerozprostíraly po celých Čechách, nýbrž že se soustřeďovaly převážně jen kolem zemských knížecích hradů a jejich pozemků. Provincie nehraničily bezprostředně mezi sebou. Mezi nimi ležely nejen dosud nevymýcené lesy, ale také panství šlechty a klášterů. Přemyslovci nemohli zasahovat do majetku šlechty, která ještě ve 12. století mohla nakládat se svými poddanými. Ještě v r. 1039 vzal kníže Břetislav z Polska do Čech skupinu obyvatel hradu Giecz (u Hnězdna) s jejich rodinami na jejich přání a přidělil jim nové sidliště u Berouna. Jmenoval jednoho z nich rychtářem a dovolil jim žít podle polského práva. Stejnou nezávislost ve správě a soudnictví měli i ostatní velmoži, protože to v tehdejší době nebylo nic neobvyklého. Hrabata v Čechách měla ale méně moci než v Německu, s čímž se ovšem nechtěla smířit. Jejich funkce se omezovala více méně na správupanství Přemyslovců, proto se také v historických pramenech často nevyskytují. Ukázka z budyšínského rukopisu Kosmovy kroniky Po začlenění Slavníkovského území brzy po roce 1000 vyskytuje se samozřejmě v Čechách vysoká šlechta. V historických listinách se označuje PRIMATES BOHEMIAE, PRINCIPES BOHEMIAE a COMITES. Poslední termín se vyskytuje u kronikáře Kosmy. Později se mění označení na PROCERES, MAGNATES, BARONES, OPTIMATES, NOBILES a MAJORES NATU. Příležitostně se šlechtic objevuje jako: MILITES PRIMI nebo SECUNDI ORDINES, což ukazuje na rozdělení do dvou skupin. Také to dokazuje výrok kronikáře Gerlacha, jehož použil při vyprávění o jednom hraběti jménem Jiří, který doprovázel spolu s několika barony knížete Přemysla I. do Němec: “ Mezi těmito barony se nacházeli stejné hodnosti, ale také baroni vyššího stavu”, což ukazuje.

Vědoma si svého pozemkového majetku, který byl minimálně tak veliký jako majetek Markvarticů, vykonávala rodová šlechta bez velkých obtíží silný vliv na panovnickém dvoře (Žádný důležitý akt se na dvoře neobejde bez souhlasu a rady hrabat. B. Bretholz, str. 334. Die Naratio in den Urkunden des 12. Jhd. u Friedrich CDB I.). Tento vliv je patrný již v době, kdy se Přemyslovci snažili o sjednocení země. Již za časů Boleslava píše kronikář Kosmas o troufalé a nesnesitelné moci Vršovců. Na jejich radu musela být zničena moc Slavníkovců. Později sami rebelovali proti Přemyslovcům a až do časů kdy žil Kosmas (†115) se násilnictví Vršovce Kochana proti knížeti Jaromírovi přenášelo až na potomstvo. Roku 1003 byla jeho moc zlomena, ale přece brzy zesílila tak, že r. 1096 došlo opět ku konfliktu s panovnickým dvorem. Došli k závěru, že je třeba odstranit Břetislava II. z cesty a dostat pod svůj vliv jeho nástupce, který by jim sloužil jako otrok. Až pak konečně Svatopluk, – který se povznesl rovněž s jejich pomocí je nakonec vyhubil. Také ostatní mocné rodiny úspěšně zasahovaly do bojů o trůn. Zpřísahání v r. 1130 proti Soběslavovi a r. 1142 proti knížeti Vladislavovi vyšlo od šlechticů. Jak sebevědomě a opovážlivě mohli tito předáci vystupovat ukazují útoky hraběte Mstislava z Bíliny proti kněžně Marii a hněv hraběte Kojaty a Smila proti Vladislavovi). Hroznata, kterého biskup – kníže Jindřich označil za svého přítele, vypráví o sobě samém, ža pochází ze známého rodu českých velmožů (proslulého rodu). Hrabě Kojata, syn Všeborův, byl v r. 1061 pokládán za “prvního na dvoře” a podle toho měl titul v r. 1068 “Falckrabí”. Další příklad: Načerat a Bznata, synové Tasa, se titulovali “První pod velmoži a mocná opora vlasti”). Z dosud málo známých poznámek Dalimilových je pak možno usoudit, že Vlastislavci (později Kolovratové) se označovali jako následovníci knížat Lučanů (V.) Protože tento kronikář sám patřil do panského stavu, mohl zde zpracovat vlastní rodinnou historii. Jistě se i v Čechách vyskytovali muži, kteří vyšli z nižších vrstev a dosáhli pak moci. Starší literatura, která chtěla český panský stav odvozovat z úředníků zemského knížete, se pro udržení této verse stále odvolává na hraběte Vacka, který dal podnět ke svržení Vršovců v r. 1108. Ve skutečnosti to byl, jak kronikář Kosmas posměšně nazval, člověk narozený pod nějakým mlýnem, takže nemohl dosáhnout šlechtické důvěry. A také okolo roku 1300 píšící kronikář Dalimil, který čerpal z předlohy, která seč do dnešního dne nedochovala, tvrdil, že se mu jeho současníci vysmívali, že nosil pestré oblečení, které šlechta nenosila. Skutečně se mu také nepodařilo být zakladatelem šlechtického rodu. Ani Hovora, který zachránil život Jaromírovi, nemohl své potomky povznést do šlechtického rodu, ačkoliv byl sám knížetem povýšen mezi šlechtice a při všech veřejných příležitostech byl zván zvláštními posly. A i když byl obdarován dědičným úřadem lovčího – což bylo spojováno s příjmem z panství Zbečno – nehráli jeho potomci, které Kosmas ještě znal, žádnou úlohu v historii země. Úřad lovčího byl ve 12. století zemským úřadem a byl vykonáván příslušníky nejrůznějších rodin. Také manželský svazek se zde minul účelem a nebylo dosaženo šlechtického stavu, protože se toto jméno dále neobjevovalo. Tehdejší povýšení do šlechtického stavu souviselo s pokusem vytvořit protiváhu staré a všeobecně silné šlechtě, jak tomu bylo snad za Salských a Štaufů při zavedení říšské ministeriality. V Čechách se asi pokus nezdařil, protože by to znamenalo – řečeno slovy Dannebauera – “úplnou revoluci celého starého zvykového řádu”. (VI.) Přemyslovci nebyli schopni zamezit moci české šlechty (s výjimkou vlády Přemysla Otakara II.). Důvodem byla velká rozloha majetků šlechtických rodů a neschopnost proti tomu něco podnikat. Feudální majetek šlechty, t.j. ten, který z vévody činil jen “primus inter pares” (prvého mezi rovnými), nemohl vznikat darováním, protože jinak by nemohla být zachována ucelenost jejich majetkové držby. Nemožnost zasahovat v této věci nás u Přemyslovců přivádí k domněnce, že majetek povstal dříve než ve 12. století, jak to tvrdí starší literatura.

Již Vaněček připustil, že se jednalo o majetek původně samostatných knížat, které jim Přemyslovci ponechali. Prameny podávají zprávy o tom při připojení území Lučanů a území u Kouřímě. Sice ne “expressis verbis” (výslovně), přece jen se tu mluvilo o přenechání hradu, k čemuž samozřejmě patřil pozemkový majetek a v nejstarší době především vláda nad lidmi náležejícími v Čechách si budeme muset představit tak, jak o sjednocení Norů pod Haraldem Schőnhaarem pojednávají Islandské legendy. Také zde byla původní samostatná knížata přemožena silou nebo vynuceným přijetím do družiny krále. V druhém případě dostali majetek a někdy i úřad.

Stejným způsobem se představuje vývoj předgermánských kmenů R. Wenskus.

Vstupem do družiny byla provedena v ranném středověku mírová podřízenost. Také český kníže Boleslav III. musel vstoupit do družiny Eckeharda z Míšně, když si tento podrobil Čechy.

Podobné paralely nalezneme u všech slovanských národů. Můžeme předpokládat stejný vývoj i u vysoké šlechty ruské, stejně tak můžeme určit stejný původ u západních Slovanů.

Pro slovanskou družinu, která se musela bezvýhradně řídit germánskými vzory, nabízí polský kronikář Gallus bohaté příklady.

Roku 1018 vytvořil polský kronikář kníže Boleslav I. takovou družinu, která byla odměňována naturálními dávkami.

Naskýtá se nyní otázka, zda se dá prokázat kontinuita české šlechty na jedné rodině (samozřejmě na základě doložených pramenů). Zde můžeme ukázat jen na dějiny pozemkového vlastnictví, které mohou dát potřebné vysvětlení. Ty se také prokazují nejlépe na příkladu rodu Markvarticů, protože tu jsou poruce připravné práce. ejdříve je třeba zdůraznit, že Přemyslovci obdarovávali pozemky členy své družiny prokazatelně při porobení dosud nezávislých teritorií. Jako příklad se dá uvést, že při vyplenění Slavníkovců přešla jejich rodová tvrz Libice do vlastnictví Vršovců. Vršovci však tehdá již disponovali jistým starším majetkem, který se prostíral kolem Prahy.

Zřícenina hradu Valdštejna, stav na konci 19. století (Karel Liebscher) Rodový majetek Markvarticů neležel asi v původním obvodu panství Přemyslovců (v tak zvaném rodovém území Čechů), nýbrž vně tohoto území, zatím co například jen obtížně prokazatelný je původ Vršovců ze staré přemyslovské družiny. Majetky Markvarticů ležely podél hořeního toku Jizery v prostoru, který archeologické nálezy a pátrání podle jmen osad označovaly jako prostor, který byl již od doby kamenné obydlen. Pravý břeh Jizery byl bez lesů, zatím co na levém břehu se již v dřívějších dobách objevovaly převážně lesy a obydleny byly jen malé plochy.

Na základě archeologického výzkumu obcí byly jako slovanské osady ranného období zjištěny osady: Letařovice (u Hradčan), Třtí (u Radostína), Janovice (u Malčic), Soběslavice, Doubí, Jirsko (u Svijan), Chocnějovice (u mn. Hradiště), Sovenice, Pěnčín, Přepeře, Čtvěřín, příšovice, Nudvojovice, Jívina, Mohelnice, Podol, Hruštice, Kalužník (u Mašova), Všeň, Kadeřavec, (u Mašova), Přáslavice, Rovensko, Vyskeř, Rybítov (Mn. Hradiště) , Boseň, Vosek, Čista, Hrdlořezy, Dalovice, Plas. V Hněvosivích (u podolu) známe dvůr, v Chocnějovicích byla osada s obrannými valy a s kostelem dnes ještě románského slohu, který byl zasvěcen Sv. Havlovi (Gallus). U Sovenic bylo r. 1930 nalezeno asi sedm domů pozdější doby hradištní, právě jako domy z pohanské i křesťanské doby. Tato osada byla založena v 10.-12. století na vyvýšenině. U Pěnčína a Přepeř se nalezla keramika svědčící o osídlení v 6. století. V okolí Turnova máme konec konců tři shodná sousedící sídliště s rozptýlenou keramikou. pocházející z 8. století. Tušíme zde velké osídlení té doby. Celá tato oblast byla ovládána několika hrady. Především to bylo obranné hradiště na vrchu Mužský. Bylo vyhledáváno již za doby kamenné, ale teprve v ranném středověku bylo dobře vybudováno. Východní hranice osídlení potřebovaly ochranu hradiště, které leželo u Prachova. Když se zde r. 1942 kopalo, byl zde nalezen třmen zdoby Avarů (84), který asi patřil šlechtici, který se poavařil. Ale také tento útvar byl v provozu již před slovanskou dobou a sloužil do 12. století jako útočiště. V Rovensku nedaleko Prachova se našlydalší základy hradiště, které byly ze tří stran chráněny potokem a jen na západě bylo hradiště chráněno valem. Půdorys naznačoval, že nepřítel byl očekáván z východu. Na západě osídleného území známe nález dalšího základu hradiště při ústí klášterního potoka do Jizery. Tento areál později přenechali Markvartici cisterciákům pro založení kláštera. V r. 1934 se tu vykopaly na dvoře nynějšího pivovaru slovanské kosterní hroby, které byly umístěny v blízkosti klášterního portálu a v nichž se jako hrobní nálezy objevily i náušnice. Zde byla nejlépe chráněná strana hradiště směrem severozápadním, tedy proti pozdější žitavské stezce. Zajímavé je, že všechna tato hradiště – s výjimkou drábských světniček na Mužském, – ležela na okraji starého obvodu osídlení. Stejnou pozornost si zasluhují oblasti osídlení v jižních Čechách (Prácheň na Otavě) a také osídlení polabských Slovanů. Výše uvedené skutečnosti naznačují, že zde asi původně sídlil nezávislý kolektiv lidí, tvořící pospolitost pod vedením knížete. V tomto prostoru se také mluvilo zvláštním dialektem, který patřil k východočeskému dialektu, podobnému polštině. Proti české mluvě se tu místo –u- říkalo –v- a místo –e- se používalo –i-. Také polské –l- se tu užívalo. Lid "Boemensis" znázorněný na miniatuře jako čeleď svatého Václava v městě Božím (Rukopis z 12. století) Ale v něčem se nářečí odlišovalo i od východočeského dialektu, takže slavisté mluví o jizerském poddialektu, kterým se mluvilo na sever až k Ještědu, na západě až k Mužskému, na jih až po spojnici Bakov – Bousov a na východ až po Jičín a Prachov. Tato oblast se kryje s územím děkanátu Turnova a Mnich. Hradiště. Také národopis může objevit různé zvláštnosti. V této oblasti se můžeme setkat s divokými lesními ženami a muži, kteří v lese v noci lovili (především kolem Malé Skály). Vodník tu nosil černou čepici, ale měl červený kabátec, zatím co jinde byl celý zelený. Také čerti se v oblasti vyskytovali ( v Podjiyeří a kolem Mužského ) a byli zelení.

Také nejstarší církevní uspořádání odpovídá hranicím dřívějšího osídlení. Již koncily antiky souhlasily s tím, že církevní obvod se má shodovat se správou světskou. To ovšem platí pro oblast jen podmíněně. Pražské biskupství založené r. 976 se skládalo z více arciděkanátů a ty se skládaly opět z více děkanátů. Hranice děkanátů a arciděkanátů byly stanoveny prvně r. 1352. Původně se předpokládalo, že arciděkanáty se bezpochyby kryly s župami zemskými. K arciděkanátu Mladá Boleslav nepatřily jen děkanáty ležící v Pojizeří (Ml. Boleslav, Mnich. Hradiště, Turnov, Jablonné), ale také děkanáty Mělník a Kamenice na západě, Havran (Poděbrady) na jihovýchodě a později také Žitava, která ještě r. 1241 patřila pod diecézi MíšeŇskou a byla mimo Čechy. Arcidiecéze Mladá Boleslav tedy obsahovala nejen oblast starého osídlení, ale také Mělník, který patřil Pšovanům a Žitava (Liberec), kde zase žili Milčané. Jednalo se tedy o pozdější sloučení více oblastí. Původním sídlem arcidiecéze ovšem nebyla Mladá Boleslav, ale biskupská věc Žeržice, původní sídlo arcidiakonů. Ze skutečnosti, že arcijáhnové (VII) začínali mít nejvíce svých sídel na majetku biskupů se soudilo, že byl zájem na tom, aby zemské fary, které byly většinou v rukách šlechty, byly podřízeny biskupské jurisdikci. Jsou proto umělými útvary, které se nemusí přesně krýt se starými hranicemi. Sloužily ale jako předobraz krajského uspořádání za Přemysla Otakara II. Děkanáty pravděpodobně odpovídaly původním církevnímu dělení. Protože se vždy nazývaly po nějakém hradu, mohly církevní děkanské kostely odpovídat nejstarším kostelům farním, které opět vznikaly z kostelů na hradech.

Skutečně se nejstarší kostely v Čechách vyskytují na hradech nebo v jejich bezprostředním okolí Odvozenina od slova – kostel – (Castellum) vypovídá o vývoji hradních kostelů. Ku každé hradní kapli, která se stala nejstarší farou, patřil arcikněz. Jemu většinou podléhala řada dalších kněží. Na rozhraní 11. a 12. století se arcikněz stal děkanem. Kosmas, který se sám označoval za děkana pražského kostela, psal o svých předchůdcích jako o arcikněžích. Na venkově se tento vývoj poněkud zpožďoval, ale i zde se přeměna uskutečnila asi uprostřed 12. století. Pak asi došlo k rozdělení hradní fary na více farností, které potom spravoval děkanát. Tak se utvořily opět hranice děkanátů podle oblastí, jejichž obyvatelstvo kdysi podléhalo hradu, u něhož stál nyní děkanský kostel. Pohled na děkanáty v pojizeří potvrzuje správnost této theze. Vždyť Mladá Boleslav byla tvrzí zemského knížete, Mnichovo Hradiště bylo postaveno na zříceninách sterého hradiště a Jablonná a Turnov byly v dřívější době sídlem šlechtických rodin. U Jablonného zřídil Markvartic Havel hrad Lemberk, zatím co Turnov založil jako město jeho bratr před r.1273 a také od těch dob sloužilo jako opevněné sídlo. Původně muselo být v těch místech větší slovanské sídliště, které mělo funkci hradního sídliště, z něhož se postupně vytvořilo hospodářské centrum. Že se zde někde nacházelo hospodářské staré šlechtické sídliště napovídá budování četných hradů nového typu (zděných) v průběhu 13. století v bezprostředním okolí Turnova (Valdštejn, Rotštejn, Rohozec). Také Lemberk musel být postaven jako náhrada dřívějšího sídla šlechty v Jablonném, po němž se Havel příležitostně jmenoval. Jak Jablonné, tak i Turnova a Mnichovo Hradiště byly podle toho správními centry ještě dříve než se staly městy. Nápadná jen je, že hranice panství Markvarticů se shodují s jmenovanými děkanáty. pouze v mladoboleslavském děkanátu se vyskytují vedle majetků zeměpanských také roztroušené majetky jiných feudálních pánů. Nikdy ale nepřekročily hranice markvartických panství hranice arciděkanátu, ale ani jednotlivých děkanátů výše jmenovaných. Můžeme jít, ale ještě dále: Majetek Markvarticů zahrnoval jen oblast pramenů Jizery,přičemž hlavní pozemky a rodinné hrady samy ležely v pojizeří. Protože osady vzdálenější od toku řeku směrem na jih, západ a východ jsou většinou mladšího původu, musíme připustit, že ležely v pohraničních lesích, které toto staré sídliště obklopovaly a oddělovaly od ostatních společenstev. Jen tak se dá vysvětlit, že jak markvartické pozemky, tak i církevní dělení sledují přesně oblast řeky. Christianizace severních Čech se uskutečnila nejpozději v 10. století. V tom čase nebyla ještě tato část země podmaněna českým kmenem. skoro všechna nejstarší sídliště doložená archeologickým průzkumem ležela v oblasti, která později patřila do majetku Markvarticů ( např. hradiště u Mnich. Hradiště, Rovenska a Prachova). V Mnich. Hradišti založili cisterciácký klášter a v sousedství Prachova a Rovenska, které pak v 12. století zanikly, byly zbudovány hrady skála, Valdštejn a Rotštejn. Prachovské Skály patřily k panství Hrubá Skála. Jestliže hrad Hrubá Skála asi ještě ve 12. století neexistoval – jak se předpokládá -, pak zde museli Markvartici nějaký hrad mít, protože ne náhodně se zde na konci 13. století dali do stavění tolika hradů. Také to zvláštní vlastnické uspořádání města Turnova, kde sídliště vzniklo na místě staroslovanských starších sídlišť napovídá, že Markvartici toto centrum obsadili. Na rozdíl od městeček Jablonné nebo Sobotka se o Turnov dělily linie Valdštejnská a Lemberská. také skupiny četných sídlišť kolem Turnova byly takto rozděleny, že téměř všechny větve rodu měly zde svoje zastoupení, které časem měnily, ale nikdy se majetky nedostaly pod jediného vlastníka. Nejen hlavní sídliště, která se podle archeologického bádání považují za nejstarší, nýbrž také téměř všechny farní kostely starého děkanátu (1352) byly prokazatelně markvartickým vlastnictvím. Dříve nežli se vyšetří jak Markvartici tyto majetky získali, musíme se zmínit o jejich dalších pozemcích, které ležely mimo ně. Zde bychom měli začít u pozemků v děkanátu Jablonné. Ty byly od rodového majetku odděleny malým pruhem půdního pozemku, který patřil Újezdu Sezemice. Tento majetek patřil zemskému knížeti a ležel již asi v sídlišti srbských kmenů, jak mohou prozradit jazykové odchylky např. jména nepočetných vesnic. Nedaleko odtud ležela tu již od r. 1391 prvně uváděná obec Böhmischdorf (Česká ves). Také v držení Markvarticů, která naproti tomu dostala české jméno uvnitř srbské oblasti. Rovněž tak leželo v prostoru Srbů panství Šarfenštejnské, které se se svými hranicemi shodovalo s tehdejšíím rozhraním srbsko – české jazykové odlišnosti. jako srbské sídliště se objevuje Windisch – Kamnitz (Srbská Kamenice), naproti tomu Česká Kamenice byla bezpochyby českým sídlištěm. již r. 1268 se jmenoval jeden Markvartic po Šarfensštejnu a již r. 1220 je Markvartic purkrabím na Děčíně. Takže již dříve musel připadnout tento majetek k jejich panství.

Na rozdíl od Jizersko – ještědského prostoru dělili se zde ale Markvartici o majetek s ostatními panstvími. nejen zemský kníže, ale pánové z Ronova zde byli zastoupeni a majetky těchto posledně jmenovaných v okolí převládaly. Markvartici se asi v tomto prostoru uchytili díky Přemyslovcům, kteří jim postoupili některé majetky jako výsluhu, jak to například prováděli při přemožení Slavníkovského panství. Podobně jako je známo z východních Čech, že tam vedle rozlehlých majetků zeměpanských existovaly menší majetky šlechtické, tak i v severních Čechách tomu tak bylo v obvodu srbských sídlišť. Z okolnosti, že jen Michalovici obdrželi kdysi panství Šarfenštejnské a Úštěk patrně jako výsluhu, můžeme předpokládat, že původní rodový majetek Markvarticů se nacházel v Pojizeří – včetně děkanátu Jablonné, který byl již dříve celý součástí rodového panství. Na tomto území byly také vybudovány jejich hrady a všechny rodové větve zde také obdržely značné díly.

Rovněž tak malé panství Vysoké Veselí mohlo spadnout do jejich majetku jako odměna za přepad, protože leželo jako střípek mezi velkými šlechtickými majetky. Naproti tomu obec Tuchlovice, Honice (?) a Srbeč (VIII.) byly získány patrně darem od zemského knížete nebo dědictvím. Nebyl tam nikdo zbudován žádný hrad, takže Jan z Michalovic je mohl rád odstoupit králi r. 1283, protože pro něho neměly velkou cenu.

Vraťme se ale nyní zpět do Pojizeří, který musíme považovat – jak jsem již naznačil – za rodový majetek této šlechty. Tato oblast dala Markvarticům moc, protože se zřejmě podíleli na dobývání, které zde vedli Přemyslovci. Polohy jejich hradů a kolem ležící hraniční lesy dokazují, že tehdy byli více méně osídleným samostatným prostorem, v němž mimo Markvarticů neměl majetek ani kníže, ani jiný předák. Protože do velkého majetku Markvarticů patřily také pohraniční lesy, nezmýlíme se asi, když budeme zastávat názor, že se tu shledáváme s dědici dřívější nezávislé šlechty tohoto osídleného prostoru, o němž čeští archeologové předpokládají, že je to oblast rodového teritoria Chorvátů.

Není tu místa na problematiku bližšího vysvětlení českých rodů, jejichž domnělá jména byla uvedena v popisu hranic Biskupství. Zatím co existenci těchto rodů popíral H. Preidel, stáli čeští vědci tvrdě na svém a snažili se jejich hranice pevně určit, ačkoliv již V. Vaněček poukazoval na to, že to není možné. Jádro věci je v tom, že popisování hranic pražského biskupství vzniklo v čase, kdy hlavní teritoria již byla Přemyslovci sjednocena. uvádí se jména, která byla spojena s jistými kraji, přičemž byla uvedena jen taková, která představovala hranice biskupství. Již dříve se ale tvrdilo, že v jižních Čechách existoval samostatný útvar, jehož jméno je neznámé, takže se nedá historicky vůbec prokázat.

Když pozorujeme mapu původního území, můžeme dojít k závěru, že mimo silně osídleného okolí na dolním Labi, kde se nacházelo rodové území Litoměřiců, Pšovanů a Lemůz, a okolí u Prahy (Čechové) a na středním Labi u Kolína a Pardubic (kníže Kouřímský, jehož země je uváděna jako území Zličanů), na sever a východ vyznačoval jen četnými, ale menšími osídlenými oblastmi. My víme, že zde ležele země Slavníkovců, která ale nepředstavovala žádné velké osídlené území, nýbrž jak se zdá sestávala z více menších panství, která se sjednotila. To je vývoj, který známe také z historie polabských Slovanů.

Když Kosmas vypráví o Slavníkovi, mluví o tom, že se v jeho domě pohybovali četní “Judices” a “proceresů”. Můžeme je chápat jako “primores” nebo “reguli” (XI) tohoto osídleného prostoru, kteří se podíleli na životě v družině jen proto, že se podřídili pod ochranu Slavníkovu. Tato federace dílčího knížectví může být příčinou, že jméno jednoho takového obvodu se přeneslo na všechny další jako jméno území. Je skutečností, že – podle uvedeného popisu biskupství – navazovaly na území Zličanů hranice území Charvátů. Tato skutečnost byla také potvrzena staroslovanskou legendou, která podle Miloše Weingarta vznikla krátce po zavraždění Václava. V ní se uvádí, že kněžna Drahomíra upadla po smrti svého syna v nemilost a uprchla do země Charvátů. Podle toho se asi Pojizeří označovalo jako země Charvátů, přitom ale není řečeno, že se toto jméno vztahovalo jen na tento osídlený prostor. Je ale nesnadné přistoupit k idetifikaci jednotného etnického celku, který má jednotlivá samostatná území. Slované po příchodu do Čech nalezli tam poměrně silné osídlení, od kterého převzali jednotlivá krajinná označení – např. řeka Jizera má keltské jméno a také jejich předchůdci nebyli uzavřeným společenstvím. Sama tak zvaná rodová jména nebývají slovanská, jako například jméno Charváti, které je iránského původu.Také příhodnější by bylo, kdyby se – jak to dělá R. Wenskus – používalo označení – obyvatelská jména – namísto – zemská jména-. Můžeme si být jisti tím, že ve starém sídlištním území řeky Jizery musel v dávnověku vládnout nezávislý kníže, jehož panství snad samo neslo jméno Charvátsko, nebo toto převzalo od jiného, k němuž kníže kdysi příslušel. Když Drahomíra uprchla před vražedníky jejího syna, vyhledala tento kraj, protože byl blíže než země Srbů nebo oblast kolem Kouřímě. Boleslav poslal za ní lidi, la asi ji nedohonili nebo nemohli docílit jejího vydání. Charvaté museli být podle toho dost silní, aby mohli eventuelní náhlý útok rychle odrazit, když český kníže přestal něco proti své uprchlé matce podnikat. Je možné, že tuto oblast posilovaly styky a svazky s Němci, když také na východ odtud usídlení Slavníkovci měli s Němci pevné svazky. Jestliže Václav byl zavražděn svým bratrem jen pro svou smířlivou politiku k Sasku, musela Drahomíra vyhledat spřátelené sousední knížectví, jehož kníže asi prováděl stejnou politiku. Příležitost k vykonání pomsty na svém sousedovi se naskytla brzy. Když zemřel německý německý král Jindřich I. a zmatky kolem trůnu otřasly krátce založenou německou říší, nepomyslel nikdo na to, že je potřeba poskytnou pomoc napadenému malému slovanskému kmenu, který stál pod ochranou německého souseda. Tak Boleslav usoudil, že je příhodný čas k tomu, aby svého souseda potrestal přepadem. Kronikář Widukind ho nazýval “Vicinus subregulus” bez udání jeho jména nebo jména jeho země: Asi se ale nezmýlíme, když budeme předpokládat, že šlo o Chorvátsko. Widukindovi nemohlo být neznámé, že útěk Drahomíry způsobil zničení tohoto knížectví. Napsal totiž: “Mezitím se pozdvihli barbaři k nové vzpouře a také Boleslav zabil svého bratra …, a protože se obával svého sousedního náčelníka (subregulus) který prokazoval služby Sasku a následoval jeho politiku, vypověděl mu válku”. Kníže této oblasti tedy požíval ochrany německé říše! Jeho zničení bylo pro Boleslava zvlášť důležité, když každý mohl tehdy počítat s tím, že Němci pomohou napadenému už jako pomstu za zavraždění Václava.

Saský kronikář mohl osobně vylíčit jednotlivosti bojů, ale jen ojediněle uvádí pohnutky, které k tomuto případu vedly. “Tento (ohrožený kníže) poslal do Saska zprávu, aby přišli na pomoc. Byl mu poslán Asik se skupinou “Mesaburier” a silným vojem Hassigauer (Hasgau u Merseburgu) a k tomu ještě záloha z Durynska. Když ale Boleslav, že táhne vojsko ze Saska a to odděleně saské a odděleně durynské, rozdělil také svůj lid a poradce a rozhodl utkat se s oběma vojsky odděleně. Když ale Durynci uviděli znenadání nepřátele státi proti sobě, vyhnuli se tomuto nebezpečí útěkem. Naproti tomu Asik se Sasy as ostatními pomocnými sbory udeřili bez váhání na nepřítele, pobili největší část a ostatní obrátili na útěk. Protože Asik nevěděl o vojsku, které pronásledovalo Durynky, těšil se z dosaženého vítězství. Když ale Boleslav durynské vojsko rozprášil a viděl teď jiné zaměstnávat se tím, že mrtvým odnímalo výzbroj, ošetřovalo jejich těla, jak další sbírali píci pro koně, sjednotil poražené a z boje se vrátivší vojsko, napadl náhle nic netušící německé vojsko, které bylo v domnění,že již zvítězilo, pobil vojevůdce německého vojska. Odtud se vydal proti tvrzi onoho náčelníka, vzal ji útokem na první rozběh a učinil z ní pustinu až do dnešního dne (r. 973). Od těch dob se stále válčilo až do 14. roku vlády krále ( do r. 950) a potom se stal Boleslav králi věrným a prospěšným služebníkem.”

Zánikem rodového hradu však nebyla válka o nezávislost knížete ještě skončena. Bojovalo se deset let se střídavými úspěchy, přičemž se muselo Boleslavovi podařit dobýt část charvátské země. Pro zabezpečení pohraničního území založil asi v tom čase hrad mladá Boleslav, kterou svěřil strážit svému synu.

V roce 946 mohli Němci uštědřit Čechům zničující porážku a Boleslav byla vyhlášena jako závazné místo pro rukojmí. Král, který se o vítězství dověděl na lovu, byl událostí tak potěšen, že své družině ukazoval zajaté. Boleslav se ale z porážky brzy zotavil, neboť už v r. 950 začal válku znova. Král Ota I. se nyní rozhodl vést rozhodující úder a odtáhl se silným oddílem osobně do Čech. Také on asi přišel lužickou cestou, protože obléhal město “Nova urbus”, které můžeme identifikovat jako Mladou Boleslav. Boleslav musel brzy rozpoznat nesmyslnost dalšího odporu a podřídil se. V předhradí této pevnosti došlo k mírové dohodě, jíž se s konečnou platností podřídil vítězi. Německý kronikář sice mluví o plném vítězství, ale země Charvátů byla přesto podřízena hegemonii Přemyslovců.

Čeští vědci vycházejí z výsledků vykopávek v Kouřimi k jinému závěru události roku 936 v takzvaném rodovém území Zličanů, přičemž konstatují, že za časů Václava podrobený kníže v roce 936 rebeloval.

I když nemůžeme prokázati ani jednu ze dvou variant (vpád bez boje na území Zličanů nebo na území Charvátů), přece jen prokladení bojů v r. 936 do oblasti Charvátska mluví důležité skutečnosti.

I když nebudeme přihlížet k důvodům shrnutým předtím kolem útěku Drahomíry, mluví založení Ml. Boleslavě spíše pro porobení severního toku Jizery, než pro přepadení Kouřímě, která byla držena vždy v šachu pevností Stará Boleslav. Král Ota I. mohl jít přece hned na Prahu a nemusel chtít nejprve odtrhnout od ní Kouřím. Také rozdělená správa děkanátu v Mladé Boleslavi prozrazuje, že zde došlo k odklonu od dřívější uzavřené panské oblasti, když tu nacházíme jak markvartické zboží, tak knížecí, ale i četných jiných šlechticů. Stará oblast osídlení, která sleduje řeku Jizeru na jih od Mnichova Hradiště, patřila zcela jistě jednomu panskému obvodu a byla také spravována z jednoho hradního kostela, z něhož se později stal děkanátský kostel v Maldé Boleslavi. Můžeme se domnívat, že velká část tohoto prostoru připadla za války Přemyslovcům a ta byla znovu udělena členům družiny. K zabezpečení obsazeného prostoru byl asi zřízen hrad v Mladé Boleslavi, který byl později sídlem purkraběte a sloužil jako správní centrum Přemyslovců. Tak jako Václav pověřil svého bratra Boleslava aby dohlížel z hradu Stará Boleslav na nové území kolem Kouřímě, tak přenechal také Boleslav obranu hradu, který byl zbudován na charvátském území svému synu Boleslavu II. Po něm také dostal hrad své jméno.

Po obsazení této oblasti byl také na severní hranici nárokován újezd Sezemice, aby byla zajištěna severní hranice proti Srbům, kteří tehdá k Čechám nepříslušeli. Po připojení i této oblasti byl tento majetek rovněž předán, tentokráte r. 1115 klášteru Kladrubskému. S bývalým knížetem Charvátem musel Boleslav po dřívějším způsobu jednat jako Václav s knížetem z Kouřímě. v obou případech si asi podrobená knížata podržela hrad a majetek, t. j. správu území. Přesto ale není dosud vysvětleno jak získali Markvartici k svému uzavřenému panství hrady Klášter n. Jizerou a Prachov.

Když byl pak i Boleslav v roce 950 zcela přemožen, nepomyslel král Ota I. na faktické připojení oblasti k říši, protože již od starých dob byla politika franckých a německých králů taková, že malá slovenská knížata podřídili – velkoknížeti – závislému na říši.

Jestliže převezmeme názor, že Markvartici byli následovníci charvátských knížat, ztratí obtížnost také jiný problém jejich dávné historie. Kníže charvátů se postavil pod ochranu Němců, a se soudním vládnoucím dvorem ho spojovaly těsné svazky. Přitom nemohu být vyloučeny ani manželské svazky se saským dvorem. Kromě toho je misionářská činnost ze Saska zcela pravděpodobná. Pro německá jména Markvarticů – Heřman – a – Markvart – pak máme lehké vysvětlení, protože právě v Sasku a Durynsku se těší velké oblibě.

Zdroje ilustrací: http://dziewunt.wz.cz/kchg/gh0001.htm http://www.heraldica.cz/ghmags/2000/ghmag_2000_1-2_article-1.htm