Siemomysł w Wikipedii po Polsku

Siemomysł on Wikipedia in English

Siemomysł is the third legendary Polish duke, and said to be the father of Poland's first historical ruler, Mieszko I. Siemomysł is credited with leaving the lands known as Greater Poland to his son, who further expanded them during his reign.

http://genealogy.euweb.cz/piast/piast1.html

The Piast family

Ziemomysl, Ct of Poland (922-962), +ca 962/963 (possibly a son of Leszek); He had issue:

• A1. son, +963
• A2. Czcibór, +after 24.6.972
• A3. Mieszko I, baptized in 966, Ct of Poland (962-993), *922, +Poznan 25.5.992, bur St.Peter, Poznan; 1m: NN; 2m: 965 Dobrava of Bohemia (*ca 937 +977); 3m: 979/980 Oda (+1023) dau.of Gf Dietrich von Haldensleben, Mgve of the Nordmark
  • ... A4. Adleta, +after 997; 1m: Mihály Arpád (+ca 978); 2m: ca 980 Geza of Hungary (+1.2.997)

    ---

    
    

Ziemomysł

tytuł - książę polski urodzony - około 900 r. zmarł - przed 963 r. dynastia - Piastowie herb - Orzeł Piastowski

Rodzice :

 ojciec	- 	Leszek	  

 matka	- 	NN	  

Rodzina

1 . żona - (kilka żon poganek) od : X w. Potomstwo z tego związku 1 . syn - Mieszko I 2 . syn - Prokuj 3 . syn - Czcibór 4 . córka - Adelajda

Siemomysł w Wikipedii po Polsku

Siemomysł on Wikipedia in English

Siemomysł is the third legendary Polish duke, and said to be the father of Poland's first historical ruler, Mieszko I. Siemomysł is credited with leaving the lands known as Greater Poland to his son, who further expanded them during his reign.

http://genealogy.euweb.cz/piast/piast1.html

The Piast family

Ziemomysl, Ct of Poland (922-962), +ca 962/963 (possibly a son of Leszek); He had issue:

• A1. son, +963
• A2. Czcibór, +after 24.6.972
• A3. Mieszko I, baptized in 966, Ct of Poland (962-993), *922, +Poznan 25.5.992, bur St.Peter, Poznan; 1m: NN; 2m: 965 Dobrava of Bohemia (*ca 937 +977); 3m: 979/980 Oda (+1023) dau.of Gf Dietrich von Haldensleben, Mgve of the Nordmark
  • ... A4. Adleta, +after 997; 1m: Mihály Arpád (+ca 978); 2m: ca 980 Geza of Hungary (+1.2.997)

    ---

    
    

Ziemomysł

tytuł - książę polski urodzony - około 900 r. zmarł - przed 963 r. dynastia - Piastowie herb - Orzeł Piastowski

Rodzice :

 ojciec	- 	Leszek	  

 matka	- 	NN	  

Rodzina

1 . żona - (kilka żon poganek) od : X w. Potomstwo z tego związku 1 . syn - Mieszko I 2 . syn - Prokuj 3 . syn - Czcibór 4 . córka - Adelajda

----------------------------
https://books.googleusercontent.com/books/content?req=AKW5QadI2b4cF...

Děje polské za prvnich knižat dějepisně osvědčených .

Asi v polovici 9ho stol . , s vyhynutim rodu Popelova
a dosednutim na panovnickou stolici Piastovice Semovita, po
číná na obloze historie polské jasnější světlo se šířiti. V do
tčené době veliké v rozlehlém světě slovanském střídaly se
události. Slované severovýchodní, vystaveni jsouce náběhům
Uralcův i Normanův a domácimi různicemi seslabeni , uvolili
se ku přijeti jednovlády z rukou bojovných knižat varjažských.
Na západě vzrostla říše moravského Svatopluka v podivu hod
nou velikost a silu, spojivši, bohužel jen na krátký čas, četné
větve slovanské pod jedno žezlo . I v menších krajinách slo
vanských, v Srbsku, v Chorvatech , v Čechách atd ., znamenité se
dály proměny : jednovláda a křesťanství všudy téměř jedno
stejně se zmáhaly . Proudu tomuto nemohli na dlouho odolati
Polané , Mazované , Kujavané, Kašubi, Pomořané, Slezané,
Krakované a jiné větve velikého národu Lechův. Nenit sice
nepodobno , že větve tyto buďto všecky, buď aspoň větší jich
částka, i dříve již v jeden politický celek spojeny byly :
však spojení toto, vynuceno byvši buďto okamžitým nebezpečim
cizího vpádu a nátisku, buďto pominutelnou přemoci té neb
oné větve, toho neb onoho knížete, nemělo až potud stálosti.
Každá větev měla svá zvláštní knížata, své zvláštní řízení
zemské. U Krakovanův bylo hlavní město Krakov , kdež ně
kdy bytovali panovníci Lechův podtatranských, Horalův a
snad i Chorvatův. U Polanův č. Polákův byla přední města
Poznań, Hnězdno, Krušvice, v kterýchž panovali Leškové i
Popelové, o nichž pověsti nic pevného nepřinášeji. Za ostat
niho Popela, pána mrzkého a nenáviděného, byl vůdcem Se
movit syn36) rolnika Piasta . Tento Semovit v domácim zbou
ření a povstalých z toho rozmiškách opanoval trůn Popelův,
a tím způsobem zůstav králem polským [1. 860] , počal hra
nice malého království svého rozšiřovati, uváděje okolni lidi
i krajiny ve své poddanství. Umřel l . 891. 37) Které vlastně
země vládě své podrobil, nesnadno jest určiti : obyčejná do
mněnka jest, že to byly Velkopolska, Mazovy a Slezsko. 36)
Lešek, syn a nástupce Semovitův, panoval až do l . 921.
Dle Galla statečnosti a válečnými činy otci se vyrovnal; po
zdějši připisovali mu vojny s Pomořany a Kašuby, a rozší
ření hranic Polsky. 39) O Semimyslovi 40 ), jenž 1. 962 v po
dešlém stáří 41) umřel, a ženě jeho Gorce nic paměti hodné
ho , mimo povšechnou chválu jeho ctností , se nepřipomíná. 42 )
Pozdější přičítali mu rozprostranění panství a náchylnost ku

předtím s Velkopolskou byla spojena 43) , anebo vlastnimi
spravována knižaty , později nicméně pod vládu mohutného
Svatopluka na Moravě se dostala [870 -- 894) . Že po ne
šťastném rozdrobení Moravy mezi Němci , Uhry a Čechy, Po
låkům částka toho království se dostala ( po 907] , svědek
jest Cosmas . 44) Poněvadž pak Čechové s krajinou k hrani
cům jejich příležici spolu Těšinsko a Opavsko sobě zosobili ,
nemohl podíl Polákův žádný jiný býti, nežli Krakovsko, kte
réž potom , vyjmouc krátké opanováni od Čechův [mezi lety
967—999] , pořád př Velkopolště zůstalo . Rovně nejisto jest ,
kterého času Lechové ponejprv vládu svou na Rusiny v Ha
liči vznesli, odkudž je ruský Vladimir 1. 981 vypudil, odjav
jim Přemysl, Červen a jiné hrady (srov. § . 28. č . 4. ) . Meči
slav čili Meško ( nar . 931 , umř. 992 ], pro své vojny s Němci,
Lutici a Čechy , tolikéž pro přijetí viry křesťanské, známěj
ším nad předchůdce své okolnim národům a tim i historii
se sta 45) Obrácení jeho připisuje se přičinlivosti manželky
jeho, české kněžny Dobravy ( l . 965 ) , jakž hned šířeji vy
ložíme. Oblažitel Polsky, vytržením ji z modloslužebenství
a spojené s ním temnoty ducha, sám v jednání svém s cizo
zemci vrtkavého, tytýž velmi odporného zakušoval štěsti . Od
času Karla Vel. nepřestávali císařové němečtí vždy nové a větší
uvalovati pohromy na západní Slovanstvo, osobujice sobě
v jalové pýše své právo a vrchní panství nade všemi národy
zemskými. Gero, východni markrabě cis . Otty I. , zlopověstný
Slovanobijce, opanovav Lužici za Labem , zavadivo Mečislava
a svítěziv nad ním, donutil jej I. 963 ku placeni dani od
krajiny na západu řeky Varty ležíci , k níž sobě Němci právo
osobili , a tudy k uznání vrchnosti cisaře německého ohledem

této krajiny (nikoli celé Polsky) .46) Nástupce jeho, markrabě
Udo , obořiv se, nevědomo z jakých přičin, na Polany, byl
od Čedobora ( Cideborus u Dithmara ,) bratra Mečislavova ,
u mista Cidini (dle Lelewela Steinau na Odře, níž Vratislavě,
dle jiných Zehden v Marcích na Muglici, ještě dle jiných
Citen v Marcich na jezeře Soldinu ) na hlavu poražen l . 972.
Další výhody knížete Mečislava zastavila převaha císařského
důstojenstvi. Na sněmě Kvedlinburském [973] , na němž Meči
slav, jakožto kníže říše německé a pán krajiny mezi Odrou
i Vartou, sám osobně přítomen byl, nastoupilo porovnání mezi
oběma stranama.47) Téměř téhož času, t . mezi 967 — 973
utratil Mečislav Malopolsku čili krajinu na horní Visle okolo
Krakova až k Tatrám , kterouž Boleslav II . k Čechům při.
vtělil.48) Tím však ztráty jeho ještě nebyly dokončeny.
Mohutný Vladimir Veliký, vyblásiv léta 981 vojnu Lechům ,
odňal jim města Přemysl, Červen a j . , kteráž i za Nesto
rova času v ruských rukou se nalezala.49) V jiné straně

prodlužovaly se nepodařilé války Polákův s Němci.
Po smrti cis . Otty I. (973] téhož roku vpletl se Meško v roz
mišky německé , nadržuje " odbojnému knížeti bavorskému
Henrikovi proti Ottě II. , anobrž i po smrti tohoto císaře po
druhé Henrika se ujimal, když tento, z vězení utek , korunu
si osobil ( 984 ). Neméně též, když již Otto III. svítězil a Me
čislav na jeho stranu přistal, nepřestala krev polská cediti se
na západě, jednak na vojně s Čechy a Lutici [990 ], jednak
při obležení města lutického Braniboru ku pomoci cís . Otty
III. [ 991 ].50) Ačkoli pak Mečislav , zůstav křesťanství a zá
vazkům svým k císaři věren, Němcům všelijak , až i na voj
nách proti jednokmencům svým , propůjčovati se snažil , však
nicméně špatné za to od nich došel odplaty . Ucházeje se
nadarmo o korunu z rukou papežových, byl od Němcův , co
pohraničný, císaři daní i vojenskou službou povinný hrabě
všelijak znevažován a utiskován.51) Zplodil on z první man
želky Dobravy ( umř. 976] syny dva, nástupce vlády Boleslava
Vel. a Vladiboje, z druhé pak, Ody, dcery markraběte Mišeň
ského Fridricha, syny tři, Meška, Svatopluka a Boleslava , 52 )
jenž ve Vlašich pod jménem Lamberta mnichem se stal . Za
třidcetiletého panování jeho Polska , od předchůdcův jeho
značně rozšířená a upevněná, odevšad byla sevřena, ponižena
křesťanství. Měl syny Mečislava, Čedobora a dceru Adelaidu,
zasnoubenou Geyzovi , knížeti uherskému . Za panování těch
to teď dotčených tří knížat jádrem vlády polské byla Velko
polska ; kam náležela Malopolska, rovněž od Lechův obydle
ná, s jistotou říci nelze . Mám však za to, že třebas snad

předtím s Velkopolskou byla spojena 43) , anebo vlastnimi
spravována knižaty , později nicméně pod vládu mohutného
Svatopluka na Moravě se dostala [870 -- 894) . Že po ne
šťastném rozdrobení Moravy mezi Němci , Uhry a Čechy, Po
låkům částka toho království se dostala ( po 907] , svědek
jest Cosmas . 44) Poněvadž pak Čechové s krajinou k hrani
cům jejich příležici spolu Těšinsko a Opavsko sobě zosobili ,
nemohl podíl Polákův žádný jiný býti, nežli Krakovsko, kte
réž potom , vyjmouc krátké opanováni od Čechův [mezi lety
967—999] , pořád př Velkopolště zůstalo . Rovně nejisto jest ,
kterého času Lechové ponejprv vládu svou na Rusiny v Ha
liči vznesli, odkudž je ruský Vladimir 1. 981 vypudil, odjav
jim Přemysl, Červen a jiné hrady (srov. § . 28. č . 4. ) . Meči
slav čili Meško ( nar . 931 , umř. 992 ], pro své vojny s Němci,
Lutici a Čechy , tolikéž pro přijetí viry křesťanské, známěj
ším nad předchůdce své okolnim národům a tim i historii
se sta 45) Obrácení jeho připisuje se přičinlivosti manželky
jeho, české kněžny Dobravy ( l . 965 ) , jakž hned šířeji vy
ložíme. Oblažitel Polsky, vytržením ji z modloslužebenství
a spojené s ním temnoty ducha, sám v jednání svém s cizo
zemci vrtkavého, tytýž velmi odporného zakušoval štěsti . Od
času Karla Vel. nepřestávali císařové němečtí vždy nové a větší
uvalovati pohromy na západní Slovanstvo, osobujice sobě
v jalové pýše své právo a vrchní panství nade všemi národy
zemskými. Gero, východni markrabě cis . Otty I. , zlopověstný
Slovanobijce, opanovav Lužici za Labem , zavadivo Mečislava
a svítěziv nad ním, donutil jej I. 963 ku placeni dani od
krajiny na západu řeky Varty ležíci , k níž sobě Němci právo
osobili , a tudy k uznání vrchnosti cisaře německého ohledem

této krajiny (nikoli celé Polsky) .46) Nástupce jeho, markrabě
Udo , obořiv se, nevědomo z jakých přičin, na Polany, byl
od Čedobora ( Cideborus u Dithmara ,) bratra Mečislavova ,
u mista Cidini (dle Lelewela Steinau na Odře, níž Vratislavě,
dle jiných Zehden v Marcích na Muglici, ještě dle jiných
Citen v Marcich na jezeře Soldinu ) na hlavu poražen l . 972.
Další výhody knížete Mečislava zastavila převaha císařského
důstojenstvi. Na sněmě Kvedlinburském [973] , na němž Meči
slav, jakožto kníže říše německé a pán krajiny mezi Odrou
i Vartou, sám osobně přítomen byl, nastoupilo porovnání mezi
oběma stranama.47) Téměř téhož času, t . mezi 967 — 973
utratil Mečislav Malopolsku čili krajinu na horní Visle okolo
Krakova až k Tatrám , kterouž Boleslav II . k Čechům při.
vtělil.48) Tím však ztráty jeho ještě nebyly dokončeny.
Mohutný Vladimir Veliký, vyblásiv léta 981 vojnu Lechům ,
odňal jim města Přemysl, Červen a j . , kteráž i za Nesto
rova času v ruských rukou se nalezala.49) V jiné straně

prodlužovaly se nepodařilé války Polákův s Němci.
Po smrti cis . Otty I. (973] téhož roku vpletl se Meško v roz
mišky německé , nadržuje " odbojnému knížeti bavorskému
Henrikovi proti Ottě II. , anobrž i po smrti tohoto císaře po
druhé Henrika se ujimal, když tento, z vězení utek , korunu
si osobil ( 984 ). Neméně též, když již Otto III. svítězil a Me
čislav na jeho stranu přistal, nepřestala krev polská cediti se
na západě, jednak na vojně s Čechy a Lutici [990 ], jednak
při obležení města lutického Braniboru ku pomoci cís . Otty
III. [ 991 ].50) Ačkoli pak Mečislav , zůstav křesťanství a zá
vazkům svým k císaři věren, Němcům všelijak , až i na voj
nách proti jednokmencům svým , propůjčovati se snažil , však
nicméně špatné za to od nich došel odplaty . Ucházeje se
nadarmo o korunu z rukou papežových, byl od Němcův , co
pohraničný, císaři daní i vojenskou službou povinný hrabě
všelijak znevažován a utiskován.51) Zplodil on z první man
želky Dobravy ( umř. 976] syny dva, nástupce vlády Boleslava
Vel. a Vladiboje, z druhé pak, Ody, dcery markraběte Mišeň
ského Fridricha, syny tři, Meška, Svatopluka a Boleslava , 52 )
jenž ve Vlašich pod jménem Lamberta mnichem se stal . Za
třidcetiletého panování jeho Polska , od předchůdcův jeho
značně rozšířená a upevněná, odevšad byla sevřena, ponižena
a umalena.53) Teprvé syn jeho Boleslav příjmím Chrabrý

ili Veliký ( 992—1025] pozdvihnul ji z toho úpadu a pový
šil moc i slávu její na stupeň až potud nedosažený. Poně
vadž děje krále tohoto do oboru našeho díla vlastně nenále
-žeji, dosti budiž , podotknouti jich zde co nejkratčeji. Rus',
pod dějným svým vládcem Vladimirem Vel. náramně se zmá
hající, přemohl a zasnaubením své dcery Svatoplukovi, synovi
Vladimirovu, pokoj s ní upevnil . Pomoří až po Odru opano
val; od Čechův pak Slezko i krajinu podtatranskou s Krakovem
vydobyl , Uhry v boji pokořil a krajinu slovenskou i ruskou
až po Dunaj u Ostřehomu , město Jager, řeku Tisu a město
Halič na krátký čas s Polskou sloučil. Smrti sv. Vojtěcha ,
biskupa Pražského, svého miláčka, na Prusich pomstil a tělo
jeho vykoupiv, do Hnězdna je sprovodil , kteréhož když cís.
Otto II, navštívit přišel, jat jsa spanilosti, slávou a vlidnosti
Boleslavovou, titul krále mu přiznal, a na znamení přátelství
sňatou s hlavy své korunu na hlavu jeho postavil 1. 1000 .
Po smrti téhož Otty velikou s Jindřichem II. provodil válku
ve kteréž vítěznou svou zbraní až k řece Labi a Sale pro
niknuv, Lužici , Míšeň, Čechy i Moravu opanoval, a v Praze
druhou stolici svého panství zarazil. Těchto však krajin
v moci své konečně udržeti nemoha , smluvou v Budišině
zavřenou zemi Lubuskou , částku Čech a Moravy, Slezko a
Lužici až po řeku černou Elsteru ku Polsku připojil 1. 1018.
Po smrti Vladimira Vel. knížete ruského nesvorné syny jeho
několikráte pokořil, a dobyv Kyjeva, uvedl sobě Rusy v po
vinovactví, na zpátečném pak svém tažení hrady Červenské

čili potomní červenou Rus opanoval a na čas s Polskou spojil
[ 1020 ]. Tak porozšířiv hranice mocnářství svého ode Dněpru
do Labe a od baltického moře až do Dunaje i Tisy, sám o
své vůli a moci, málem před svou smrtí, na královstvi poma
zati a korunovati se dal [ 1025 ]. Cirkev křesťanská, od otce
jeho v Polanech založená , nalezla v něm mocného obrance
a horlivého opatrovníka : za jeho panování již dávno vikla
jící se pohanství dokonce bylo vyvráceno a vyhlazeno.
----------------------------

BOLESLAV II.

ZALOŽENÍ PRAŽSKÉHO BISKUPSTVÍ (973/976)

PETR CHARVÁT

  Snaha o institucionální zakotvení přemyslovského státu

  (102) Nový kníže Boleslav (II.) zahájil svou vládu událostí nadmíru významnou, o níž se ovšem zasloužilo především dlouholeté úsilí jeho otce Boleslava staršího a rovněž otcova přítele a spojence, císaře Oty.1 Již od počátku 10. století usilovali vládci přemyslovského státu především o jeho institucionální zakotvení.2 Poučili se v tomto ohledu z dějin Velké Moravy, odkud do Prahy ostatně počátkem 10. století nejspíše přišla řada osobností se zkušenostmi ze státního života. Moravané se sice na svém území již v 70. letech 9. století domohli dokonce arcibiskupství,3 avšak jeho institucionální základnu se jim nepodařilo dotvořit do dostatečné pevnosti, takže po Metodějově smrti celý úřad zanikl. Obdobný osud potkal dalšího arcibiskupa, poslaného roku 900 na Moravu z Říma, s nímž přicestovali dokonce dva podřízení biskupové. To už ovšem zbývalo moravskému státu ani ne desetiletí samostatného života, a také po těchto církevních autoritách nezbyla v dějinách země ani stopa.4

  Všichni státnicky myslící politici raného středověku hleděli budovat své državy na základě dlouhodobě trvajících institucí, jejichž existence nezávisela na vůli, přáních ani ambicích či vášních jednotlivců. Takovýmito ústavy byly především nejvyšší pastorační úřady katolické církve, biskupství a arcibiskupství. Jsem přesvědčen o tom, že již od samého počátku 10. století lze u přemyslovských knížat sledovat soustavnou snahu po takovém vybavení Pražského hradu, aby se stal důstojným sídlem biskupství či arcibiskupství. Už kolem roku 900 jsou kdesi v Čechách hlaholsky napsány takzvané Kyjevské listy, biskupská liturgická příručka neboli sakramentář, arci církevně slovanský překlad staršího latinského textu.5 Kníže Václav následuje příkladu svých předků Spytihněva i Vratislava a zakládá na Pražském hradě na svou dobu nevídaný (103) kostel vysoce symbolické podoby – okrouhlý, „po způsobu kostela římského“ (ad modum ecclesiae Romanae), praví k tomu kronikář.6 Tento kostel vybavuje, jak se sluší a patří, relikviemi; od krále Jindřicha (919-936) získává ostatek svatého Víta ze saského kláštera v Corvey. Mimochodem řečeno, právě předání tohoto ostatku ukazuje dobře, že za Václava převládlo na Pražském hradě již definitivně křesťanství; Jindřichovi poradci by byli sotva svolili k vydání tak cenné křesťanské svátostiny, kdyby mohla být ohrožena možnými manipulacemi nekřesťanů. Sám Václav dává dokonce přenést tělo své umučené babičky Ludmily do kostela svatého Jiří a tím přímo zakládá tradici jejího svatořečení.7 V téže politice pokračuje jeho bratr Boleslav starší, jenž dává obdobným způsobem přenést k slavnostnímu uložení do svatovítské rotundy tělo bratra Václava,8 který tak nešťastně přišel o život.9 I tato skutečnost ukazuje, jak se strategický záměr politiky staršího Boleslava shodoval se zacílením politiky Václavovy a do jaké míry sdíleli oba bratři společnou představu o budování duchovní základny českého státu. Jim oběma byla zjevně společná myšlenka přeměny Pražského hradu v sídlo správy sice profánní, avšak totožné s „hradem Božím“, z něhož by české země řídili kníže v součinnosti s biskupem. Ještě uslyšíme o tom, že až do 13. století existuje ve staročeštině jediný společný termín pro „knížete“ a „kněze“.

  Boleslav starší se v 60. letech 10. století energicky podjal příslušných jednání,10 narazil však na diplomatické potíže. Ke zřízení nového biskupství nechtěl přivolit ani řezenský biskup Michael, do jehož správního okrsku české země patřily, ani arcibiskup mohučský Wilhelm, jemuž měla být nová diecéze podřízena. Arcibiskupství magdeburské, které roku 968 nechal císař zřídit jako především misijní agenturu, bylo příliš mladé a dosud ne pevně konstituované, a ani svatý otec v Římě nejevil příliš velké nadšení pro tento návrh. Bylo třeba čekat a vyvíjet trpělivou a usilovnou aktivitu, což se staršímu Boleslavovi nakonec vyplatilo. Nové biskupství mělo být podřízeno arcidiecézi mohučské (Mainz) a za jeho prvního biskupa byl vybrán Dětmar (Thietmar), kněz saského původu, muž vzdělaný a dobrý pastýř, jehož do úřadu doporučovala mimo jiné skutečnost, že dobře hovořil slovanským jazykem. To ovšem nebyla na východním pomezí říše žádná zvláštnost a touto kvalifikací se nepochybně vyznačovala řada zdejších kleriků. Kanonické právo ostatně přímo vyžaduje, aby biskup mluvil jazykem své diecéze.11

  Dětmar byl vysvěcen již na počátku roku 976 a vlastní biskupství bylo uvedeno v život téhož roku, až po smrti staršího Boleslava. Mladší Boleslav tak vstupoval na trůn v lesku grandiózního úspěchu, kterého se české (104) diplomacii podařilo dosáhnout, a na Pražském hradě byl tak položen základ pravidelného bohoslužebného života biskupství. Čechy se poprvé z území misijního, evangelizačního, staly zemí, jejíž křesťanská obec žila pravidelným liturgickým životem a z níž dokonce počaly vycházet i impulsy misijní. Země získala možnost světit si vlastní klérus a tím i vychovávat si – řečeno dnešní terminologií – vlastní „šlechtu ducha“.

  Sídlem biskupství a katedrálou se stal svatovítský chrám na Pražském hradě.12 K němu byl zjevně po založení biskupství přistavěn obytný komplex pro biskupovu kapitulu, sbor kněží pověřených výkonem pravidelných bohoslužebných úkonů v biskupském kostele. Sám biskup sídlil v příbytku, který se snad nacházel na témže místě jako pozdější biskupský palác a nynější objekt svatovítské kapituly západně od svatovítské rotundy. Do jeho péče byly odevzdány všechny křesťanské kostely v Čechách a biskup byl povinen starat se o jejich náležitý liturgický provoz i o hmotné náležitosti jejich působení. Ve svém počátečním období záviselo pražské biskupství zcela na důchodech a příjmech, které mu ze svého majetku vyměřil kníže, což na běžné provozní náklady zřejmě zcela stačilo.

  Kníže užil slavné příležitosti i k dalšímu skutku křesťanské velkorysosti. Současně s biskupstvím spatřil totiž na Pražském hradě světlo světa další duchovní ústav, který měl pečovat o upevnění víry Kristovy v Čechách, totiž klášter pro benediktinské jeptišky u chrámu svatého Jiří. Jeho první představenou se stala knížecí sestra Mlada, řeholním jménem Marie. Tu vypravil její otec Boleslav I. někdy v letech 965-969 do Říma, aby tam jednala o zřízení biskupství v Praze. Mlada užila v Římě příležitosti a přijala řeholní roucho benediktinské jeptišky. Nový klášter nechal kníže zbudovat rovněž „po římském způsobu“ z kamene a stal se tak vlastně druhým zakladatelem svatojiřské svatyně. Spočinul v ní, jak se ještě dozvíme, i po své smrti.13 Samotný tento chrám pochází z počátku 10. století a byl nejspíše zbudován před rokem 911, kdy zesnul mohučský arcibiskup Hatto, veliký ctitel svatého drakobijce a šiřitel jeho kultu. Ten také nejspíše českému knížeti Vratislavovi, vlastnímu zakladateli hradního kostela svatého Jiří, povědomost o tomto světci zprostředkoval.

  Jak vypadal nejstarší křesťanský život Čech, můžeme se jen dohadovat. Pověděli jsme už, že nejstarší křesťanství Evropy bylo vírou elitní, každodenní a soukromou. Rozhodující byla pro křesťana individuální, osobní zbožnost a vztahování se ke světu prostřednictvím zásad křesťanské víry. Účast na bohoslužbách se nevyžadovala příliš často – povinná byla vlastně jen dvakrát ročně, většinou o Vánocích a Velikonocích –, pro (105) křesťany samé mělo však největší význam přijímání svátosti. Zpověď, skládaná do rukou kněze před přijetím svátosti, umožnila vyrovnat se s poklesky proti víře a vyprosit si pokáním a konáním kajících skutků Boží odpuštění. Z této nejstarší doby nevíme nic o obracení pohanských spoluobčanů přemyslovských Čech na víru. Spoléhalo se evidentně na to, že nekřesťané sami nahlédnou hloubku svých omylů a přijetím křtu ze sebe smyjí pohanu temnot, v nichž až doposud bloudili. Za těchto okolností nebylo vlastně ani zapotřebí příliš početného kléru – křesťanská obec Čech byla jednak malá a jednak si její obsluha nevyžadovala ani příliš intenzivní liturgický provoz, ani časté přisluhovaní svátostmi. Křesťanství vstupovalo do lidského života především v okamžicích čtyř hlavních „obřadů přechodu“, které, jak jsme již slyšeli, převzalo – při přijímání nových členů obce křtem, při vyznačení jejich dospělosti potvrzením u víře (biřmováním, konfirmací), dále při zahájení samostatného společenského života požehnáním sňatku a konečně při odchodu z tohoto světa křesťanským posledním pomazáním a pohřbem.

Boleslav tedy zahájil svou vládu uvedením nejvyššího správce Čech v úřad a dovršením úsilí generací svých předků. Samostatná existence českého biskupa je pak v pramenech doložena v tak významném roce 976, kdy se v mateřské Mohuči v jeho doprovodu objevuje záhadný „biskup moravský“.14

  Také o totožnost tohoto hierarchy byla svedena mnohá šarvátka; nejlogičtější se mi ovšem zdá řešení, že šlo skutečně o jakýsi úřad snad již velkomoravského původu, jehož představitel sídlil nejspíše v Olomouci. Není vyloučeno, že se jmenoval Prochor a jeho nástupce na olomouckém (?) stolci Prokulf. Nejstarší seznam biskupů krakovských uvádí totiž před známým Pomponem, vysvěceným roku 1000 v Hnězdně, ještě tato dvě záhadná jména, o nichž není jinak nic známo. Pokud ovšem Měšek I. připojil ke svým državám také Olomouc, o čemž by mohl svědčit zápis v dodnes záhadném dokumentu „Dagome iudex“,15 mohli být první dva biskupové metropole severní Moravy vskutku pojati do oficiálního seznamu biskupů krakovských. Sám stolec města pod Wawelem byl zřízen až v roce 1000, takže by takové „dotvoření“ tradice, posouvající počátek církevního života do minulosti přece jen o něco vzdálenější, a tedy ctihodnější, určitě přišlo čerstvě založené instituci velmi vhod.

  Hlahol zvonů a velebný přednes latinských formulí však na Pražském hradě brzy znovu přehlušil třesk zbraní a ruch válečných příprav. Český kníže se znovu chystal k boji...

Petr Charvát (2004, s. 102n).

Poznámky: 1 – Boleslav (I.) starší vládl v letech 935-972 (po vraždě bratra Václava 922-935), jeho syn Boleslav (II.) mladší v letech 972-999 (viz „Rodokmen »Přemyslovců«“). Německý král Ota I. (936-973), od roku 962 římský císař, současník Boleslava I. a po roce 950 i jeho přítel (viz rodokmen Otonů). Na říšském shromáždění svolaném Otou I. o Velikonocích roku 973 do Quedlinburku nedaleko Magdeburku, jehož se účastnil i Boleslav II., se zřejmě podařilo odstranit poslední překážky, které zřízení přemyslovských biskupství stály v cestě. Za necelý měsíc po těchto událostech však Ota I. 7. května 973 zemřel (J. Sláma 2000, s. 17). 2 – První pokusy vyjednat pro Prahu biskupství učinil pravděpodobně již kníže Václav. Svědčily by o tom i zmínky o Václavově záměru putovat do Říma v legendě Crescente, v Kristiánově legendě a ve II. staroslověnské legendě. V legendách je ovšem Václavův záměr spojován výhradně s úmyslem vstoupit v Římě do kláštera (?!). 3 – Metodějovo moravsko-panonské arcibiskupství bylo založeno již v roce 869 na sklonku vlády krále Rostislava – viz list papeže Hadriána II. „Gloria in excelsis Deo“, adresovaný Rostislavu, Svatopluku a Kocelovi. Teprve 5 let po Metodějově smrti zůstal arcibiskupský stolec uprázdněný. V roce 900 však Mojmír II. moravské arcibiskupství zase obnovil – viz následující pozn. 4. 4 – Autor zde podává dokonale zkomolenou informaci. Arcibiskup Jan a dva podřízení biskupové, Benedikt a Daniel, vyslaní z Říma, vysvětili v roce 900 na Moravě arcibiskupa a tři biskupy. Vyplývá to ze stížného listu bavorských biskupů papeži Janu IX. z roku 900 (L. E. Havlík 1992, s. 244) a ze spisu „Granum“ k roku 916 (po přepočtu 900) (L. E. Havlík 1998, s. 186, 195). Srovnej tabulku 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“. 5 – Ukázka z hlaholicí psaných Kyjevských listů. Kdo tehdy v Čechách mohl takový překlad z latiny do staroslověnštiny hlaholicí napsat? Nabízí se nám tu biskup Gorazd, jehož některé václavské legendy (Crescente, II. stsl. legenda) pojmenovaly Učen (viz Kosmovy anagramy). 6 – Václavovu svatovítskou rotundu Kristián (993) ještě nazývá bazilikou, chrámem či kostelem. Teprve z Kosmovy kroniky (1120) se dovídáme, že se jednalo o stavbu („k podobenství kostela římského“) okrouhlou (Kosmas II, 17), tedy rotundu postavenou podle velkomoravských vzorů. 7 – O přenesení těla sv. Ludmily píší Kristián (kap. 5) a Proložní legenda ludmilská. 8 – Translace Václavova těla je zmíněna v I. stsl. legendě (bez časového údaje), v legendě Crescente (tři roky po vraždě), v Gumpoldově legendě (tři roky po vraždě), v legendě tzv. Kristiána (tři roky po vraždě), ve II. stsl. legendě (tři roky po vraždě) a v legendě Vavřincově (za časů biskupa Vojtěcha). Historik D. Třeštík se domnívá, že k translaci došlo v 60. letech 10. století (tzn. třicet let po vraždě) v souvislosti se snahou Boleslava I. o založení pražského biskupství (D. Třeštík 2000a, s. 11). 9 – P. Charvát zřejmě naráží na Třeštíkovu domněnku, že Boleslav I. se bratrovrahem stal jen nešťastnou shodou okolností (D. Třeštík 1997, s. 395n). D. Třeštík tu z přízně k zakladateli „starého českého státu“ překvalifikoval úkladnou vraždu ve zločinném spolčení na neúmyslné zabití. Srovnej přípravy na Václavovu vraždu v některých legendách (I. stsl. legenda, Crescente, Kristián, II. stsl. legenda). Legendisté nám tedy „opět“ lhali? 10 – Viz list papeže Jana XIII. knížeti Boleslavovi I. „Jest spravedlivá věc“, kterým roku 967/968 vyslovil souhlas se založením pražského biskupství. Jedná se o opis listiny, který Kosmas (I, 22) vložil do své kroniky (je považován za Kosmou falšovaný). 11 – Pražské biskupství bylo založeno roku 973, biskup byl vysvěcen o tři roky později. „Biskupský úřad v Praze však nebyl pro faktický odpor Řezna po tři roky obsazen, až roku 976, kdy byl arcibiskupem mohučským Willigisem ustanoven první pražský biskup Dětmar (973-982). O důvodech podřízení Prahy vzdálené Mohuči se jen spekuluje, mohlo jít o pokus oslabit pro říši nebezpečné vztahy »Přemyslovců« s bavorskými vévody. Pražské biskupství představovalo pro »Přemyslovce« významný zisk, ovšem jen polovinu úspěchu. Stejně jako před sto lety Svatopluk, potřeboval i Boleslav II. skutečně samostatnou českou církevní organizaci a tu mu mohlo zajistit pouze arcibiskupství“ (M. Bláhová-J. Frolík-N. Profantová 1999, s. 301). O rok později D. Třeštík (2000a, s. 29) pozdržení volby pražského biskupa zdůvodnil poněkud jinak: „Když kníže Boleslav I. roku 972 zemřel, zanechával svému stejnojmennému synovi a nástupci veliké a silné panství a ovšem řadu nedořešených problémů, především záležitost obou biskupství. Ta se pohnula tím, že právě roku 972 zemřel i řezenský biskup Michal a jeho nástupce, reformní biskup Wolfgang, projevil ochotu jednat. Pokud do těchto jednání nevstoupil císař již dříve, musel tak učinit nyní, protože bez jeho souhlasu nebylo umenšení řezenské diecéze možné. Když pak ale roku 973 zemřel Ota I. a bavorský vévoda Jindřich II. Svárlivý zvedl s podporou Boleslava II. odboj proti jeho nástupci, protáhlo se jednání natolik, že k vysvěcení obou biskupů, pražského a moravského, došlo teprve roku 976“. Zdržení tedy způsobil Boleslavův chybný politický odhad. Nikde však není řečeno, že v roce 976 byli nově vysvěceni biskupové dva, jmenován je pouze Dětmar. 12 – Přesněji svatovítská rotunda, kterou dal postavit kníže Václav nad hrobem svého děda Bořivoje, prvního křesťanského knížete Čechů, podle velkomoravských vzorů a zdůraznil tak moravský původ českého křesťanství. Teprve v roce 1060 ji Spytihněv II. nechal zbořit a nahradit bazilikou. 13 – Tím autor reaguje na nepříliš zdařilé pokusy některých pražských archeologů (J. Frolík-Z. Smetánka 1997, M. Lutovský 1998, J. Sláma 2001) spojit Bořivojův hrob K1 ve Václavově svatovítské rotundě s pohřbem Boleslava I. 14 – V 70. letech 10. století působil na Moravě biskup neznámého jména, který se 28. dubna 976 zúčastnil jako přísedící spolu s biskupem špýrským, wormským a pražským soudního jednání v Mohuči (Mainz), konaného za předsednictví tamního arcibiskupa Willigise. Vzhledem k označení ostatních biskupů mělo by i u moravského biskupa jít o označení podle místa stolce (L. E. Havlík 1992, s. 271). Boleslav žádal hned dvě biskupství, jedno pro Moravu a druhé pro Prahu. Morava zde byla důležitější, protože tady měl Boleslav pádný argument v existenci moravského biskupství v 9. století a mohl tedy poukazovat na to, že jde vlastně jen o jeho obnovení. V pozadí za tím ovšem stála naděje na obnovení ne biskupství, nýbrž moravského arcibiskupství. Na něm ovšem lpěla určitá skvrna v podobě papežstvím zakázané slovanské liturgie. Boleslav proto musel ujistit, že s ničím takovým se na Moravě ani v Praze nepočítá. Mohl to udělat bez rozpaků, protože slovanská liturgie v jeho zemích neexistovala (?), i když se zde užívalo slovanského písma. To však kurie nezakazovala, naopak doporučovala (D. Třeštík 2000a, s. 11). Tuto Třeštíkovu „jistotu“ o neexistenci slovanské liturgie „v Boleslavových zemích“ asi nelze tak jednoznačně sdílet, vzhledem k obsahu papežova listu, jímž vyjádřil souhlas se zřízením pražského biskupství – viz výše pozn. 10. 15 – Svoje državy si Měšek I. dal potvrdit v Římě papežem. Když měl Měšek označit své území, které roku 990 daroval sv. Petru, popsal je jako „civitas Schinesghe (Hnězdno) cum omnibus suis pertinentiis“, přičemž tím příslušenstvím byla ohromná území (D. Třeštík 2000, s. 58). Celý dokument o Měškově donaci se zachoval ve velmi nedokonalém opisu z 12. století, kde jsou místní jména tak děsivě znetvořena, že se lze dobrat jejich původní podoby teprve až po důkladném rozboru. Mezi územími, jejichž držbu papež Polsku potvrdil, byla také obec s dost záhadným jménem „Alemure“. Sám text začíná slovy „Dagome iudex“, která v ničem nepřipomínají ani Měška, ani Polsko. Badatelé, kteří se textem zabývali, si nejprve museli ujasnit, že nevzdělaný opisovač pokládal ve 12. století řecké písmeno (X)P, hlásku „R“ Kristova monogramu, jímž text patrně začínal, za součást titulu vydavatele listiny, která zřejmě začínala slovy „(XP)ego mesco dux“. Pochopil tedy počáteční slova textu jako „Dagome iudex“ a tak je také napsal. Ať již je tomu jak chce, shoduje se moderní bádání v názoru, že výrazem „Alemure“ je v Měškově donaci míněna moravská Olomouc. Polský vladař tedy nejen vzal Čechům severní část Moravy; nechal si dokonce tento zábor potvrdit v Římě papežem. Vzhledem k tomu, že právě v Římě dlel onou dobou biskup Vojtěch, můžeme si představit, jakou popularitu v Čechách tímto okamžikem získal a jaké úmysly mu Boleslavovi dvořané mohli připisovat (P. Charvát 2004, s. 156n).

Petr Šimík (2005).

Srovnání: Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“. „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání. „Rodokmen mytických knížat“ aneb Kde Kosmas našel jejich jména? „Rodokmen »Přemyslovců«“ čili pražské větve mojmírovského rodokmenu. „Rodokmen Piastovců“. „Rodokmen Otonů“. „Granum k roku 916“ (po přepočtu 900) (arcibiskup Jan). „Granum k roku 942“ (po přepočtu 926) (arcibiskup Silvestr). „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen. „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum. Tabulka 2: „Kosmův obrazový scénář“ aneb Odkud vzal Kosmas námět pro svůj libušopřemyslovský mýtus? Tabulka 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“. Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960). Tabulka 12: „Dožitý věk Svatopluka a nejstarších »Přemyslovců« dle antropologicko lékařského průzkumu E. Vlčka“. Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“. Tabulka 14: „Srovnání Kristiánovy a Kosmovy verze přemyslovské pověsti“. Tabulka 15: „Životní data krále-oráče Rostislava“. Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty! Tabulka 17: „Arcibiskupové a biskupové moravští“. Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci. Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“ Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“ Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec. Symbolika: „Tažné zvíře“. Otázky: „Proč se založení hradu Praha upírá Bořivojovi?“ Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“ Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“. „Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).

  • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

Literatura: • Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské. LD, Praha 1966. • Lubomír E. Havlík: Kronika o Velké Moravě. Jota, Brno 1992. • Lubomír E. Havlík: Svatopluk Veliký, král Moravanů a Slovanů. Jota, Brno 1994. • Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997. • Lubomír E. Havlík: O datování ve staroslověnských písemných památkách. Moravský historický sborník, Ročenka Moravského národního kongresu 1996-1998. MNK, Brno 1998, s. 163-223. • Dušan Třeštík: Bratrovrahův syn, mnich Kristián. Jiřímu Slámovi k sedmdesátinám. DaS XXI, č. 6, 1999, s. 6-10. • Dušan Třeštík: Mysliti dějiny. Paseka, Praha a Litomyšl 1999a. • Marie Bláhová-Jan Frolík-Naďa Profantová: Velké dějiny zemí Koruny české, I. sv. do roku 1197. Paseka, Praha a Litomyšl 1999. • Dušan Třeštík: „Veliké město Slovanů jménem Praha“. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. NLN, Praha 2000, s. 49-70. • Dušan Třeštík: Vznik přemyslovského státu a jeho „politického“ národa (I., II.). DaS XXII, č. 4 a 5, 2000a, s. 6-11, 29-32. • Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. NLN, Praha 2001. • Vladimír Vavřínek: Velká Morava mezi Byzancí a latinským Západem. Velká Morava mezi Východem a Západem, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Uherské Hradiště, Staré Město 28.9.-1.10.1999, ed. Luděk Galuška, Pavel Kouřil, Zdeněk Měřínský, AÚ AV ČR Brno, Brno 2001, s. 413-419. • Jiří Sláma: Český kníže Boleslav II. Kol. aut.: Přemyslovský stát kolem roku 1000. NLN, Praha 2000, s. 9-26. • Petr Charvát: Boleslav II. Sjednotitel českého státu. Vyšehrad, Praha 2004.

  MORAVIA MAGNA

---------------------------

Mieszko I (ur. 922-945, zm. 25 maja 992) – książę Polski z dynastii Piastów sprawujący władzę od ok. 960 r. Syn Siemomysła, wnuk Lestka. Ojciec Bolesława I Chrobrego, Świętosławy-Sygrydy, Mieszka, Lamberta i Świętopełka. Brat Czcibora. Po kądzieli dziadek Kanuta Wielkiego.Hipoteza (gr. hypóthesis – przypuszczenie) – osąd, który podlega weryfikacji lub falsyfikacji. Zdanie, które stwierdza spodziewaną relację między jakimiś zjawiskami, propozycja twierdzenia naukowego, które zakłada możliwą lub oczekiwaną w danym kontekście sytuacyjnym naturę związku.

--------------------------

Siemomysł w Wikipedii po Polsku

Siemomysł on Wikipedia in English

Siemomysł is the third legendary Polish duke, and said to be the father of Poland's first historical ruler, Mieszko I. Siemomysł is credited with leaving the lands known as Greater Poland to his son, who further expanded them during his reign.

http://genealogy.euweb.cz/piast/piast1.html

The Piast family

Ziemomysl, Ct of Poland (922-962), +ca 962/963 (possibly a son of Leszek); He had issue:

• A1. son Leszek *cca 920, +963
• A2. Czcibór, *cca 930, +after 24.6.972
• A3. Mieszko I, baptized in 966, Ct of Poland (962-993), *922, +Poznan 25.5.992, bur St.Peter, Poznan; 1m: NN; 2m: 965 Dobrava of Bohemia (*ca 937 +977); 3m: 979/980 Oda (+1023) dau.of Gf Dietrich von Haldensleben, Mgve of the Nordmark
  • ... A4. Adleta, * cca 928 +after 997; 1m: Mihály Arpád (+ca 978); 2m: ca 980 Geza of Hungary (+1.2.997)

    ---

    
    

Ziemomysł

tytuł - książę polski
urodzony - około 900 r.
zmarł - przed 963 r.
dynastia - Piastowie
herb - Orzeł Piastowski

Rodzice :

 ojciec	- 	Leszek	  

 matka	- 	NN	  

Rodzina

1 . żona - (kilka żon poganek) od : X w. Potomstwo z tego związku
1 . syn - Mieszko I * cca 922
2 . syn - Prokuj (Leszek) *cca 930
3 . syn - Czcibór *cca 920
4 . córka - Adelajda *cca 928

https://polishhistory.pl/was-sigrid-storrada-the-daughter-of-mieszk...

One of the more prominent figures of early Polish history is Świętosława, also known as Sigrid the Haughty (Storråda). This daughter of Mieszko I made her mark mainly in the history of the countries on the other side of the Baltic Sea, being the wife of the kings of Sweden and Denmark, and the mother of the most powerful Scandinavian ruler of the Middle Ages, as the sagas described her. However, to what extent is such a portrait of her a reflection of reality, and to what is it a construct created by successive generations of historians?

by Michał Beczek

The small number and laconic nature of source accounts from the beginnings of the Polish state make this period a fertile ground for historiography to develop bold and often controversial theories. The biographies of the rulers and commanders of the time are often constructed from a considerable number of hypotheses based on a fragile source framework. It is, therefore, not surprising that, over many centuries, certain historical figures have been rediscovered or the existence of others, previously taken for granted, denied. This happened to the alleged ruler of Poland Bolesław, referred to as the Forgotten. The same is true of the heroine – or heroines – of this article, whose biography, repeatedly modified by historians on both sides of the Baltic Sea, will be examined in this text.

The basic information is provided by the chronicler Thietmar of Merseburg, invaluable for the study of the beginnings of the Polish state. He writes that the wife of Sweyn (who reigned from 987 to 1014), as well as the mother of the future kings of Denmark and England – Harald and Canute the Great – was the daughter of Mieszko I and sister of Bolesław the Brave. He also adds that she was (still without naming the character) finally exiled from Denmark by her husband. It was only after the death of Sweyn that his sons were to set out ‘to the land of the Slavs’, in order to fetch their mother. The biography of our (as yet) unnamed representative of the Piast dynasty is expanded by another source, the chronicle of Adam of Bremen. There we find information that Mieszko’s daughter came to Scandinavia as the wife of the ruler of Sweden, Eric the Victorious, and, only after the birth of his son Olaf and death of her husband circa 995, did she go to Denmark to marry the local king.

Mieszko I crushes pagan idols
A figure with such a rich biography functioned without a name in historiography for a long time. In the Scandinavian sagas, Sweyn’s Slavic wife is preserved as Gunhilda, but the Germanic roots of the name have led most researchers to believe that the Piast princess adopted it during her stay in Denmark. A revolution in this respect was brought about by an analysis of the Anglo-Saxon source Liber vitae. Among the benefactors of the Winchester church of the time was the sister of Canute the Great, recorded as Santslaue, which the researchers reconstructed as ‘Świętosława’. It was then deduced that Sweyn’s daughter may have been named after her Slavic mother and, thus, the Piast queen of Sweden and Denmark became Świętosława.

Confusion in the resulting biography of Mieszko I’s daughter, however, is introduced by Old Scandinavian sagas. In them, we meet Sigrid the Haughty (Storråda), daughter of the Viking Skoglar Toste, whose biography is surprisingly similar to that of Świętosława. As the wife of Eric the Victorious, Sygryda bore him a son, Olaf, after which she was banished from Sweden by her husband, who ‘could not bear her haughtiness and pride’. She then attempted to win the heart of the Norwegian king, Olaf Tryggvason, but he, being a Christian, rejected the courtship due to Storråda’s attachment to the faith of her ancestors. The scorned woman swore revenge on him, which was the reason for Olaf’s downfall, since Storråda married the Danish Sweyn (following the death of his first wife, the Gunhild we already know of), and used her influence over her husband and Swedish son to assemble a coalition against Norway, which led to Olaf’s defeat and death in 1000. The nickname Storråda was due to Sigrid’s character, which we would today euphemistically label ‘difficult’. A glaring expression of this was the burning alive of suitors, recorded by the sagas, whom she deemed unworthy of her hand.

Christianization of Poland A.D. 966. by Jan Matejko
Similarities in the biographies of the two women led many Polish scholars to link their characters. In this way, the daughter of Mieszko I, Świętosława, known in Denmark as Gunhild, and described by the skálds as Sigrid, came into our historiography as the wife and mother of kings, a woman of irrepressible temperament, who influenced the political world of the Baltic region with her decisions. However, Scandinavian historians, as well as some Polish scholars, have been in opposition, believing there are insufficient grounds to merge the two figures into one.

The account of the marriage of Mieszko I’s daughter to Eric of Sweden has been questioned, pointing out that the only source providing information on this, i.e. Adam of Bremen, often gave misleading information on family relations in Scandinavian dynasties. On the other hand, all the sagas dealing with the topic of Eric’s marriage, indicate Sigrid Storråda as his wife, while remaining silent about her supposedly Slavic origin. It also appears unlikely that the newly baptised Mieszko would marry his daughter off to a ruler presented in sources as a fervent pagan. It is much easier to imagine Sigrid, the daughter of a maritime plunderer, professing the same faith at Eric’s side.

Sigrid the Haughty and Olaf Tryggvason by Erik Werenskiold
Analyses by Polish historian Rafał Prinke also dealt a severe blow to the name of our Piast heroine, which had hitherto been taken for granted. Namely, he has pointed out that Scandinavian tradition forbade naming children after living persons. As such, Canute’s sister Świętosława could not have had a mother with the same name. Similarly, Slavs also generally named their children after their grandparents, rather than their parents. This fits in with this assumption that Sweyn’s two granddaughters were named Gunhild – likely after their grandmother, who was no longer alive at the time of their births. The name Świętosława should therefore be taken away from Mieszko’s daughter and given to his mother. So what about the name of the heroine of this article? It appears that the best solution is to stick with the name Gunhild, known from the sagas. Contrary to appearances, it does not have to be a name adopted only at the court of her Danish husband. Indeed, the Baltic queen may have been Mieszko’s daughter by his second wife, the Saxon Oda of Haldensleben. In this case, Gunhild would have been named after her maternal grandmother.

How then should the question in the title of this article be answered? As with many issues concerning the early history of Poland, the most appropriate answer would be: ‘Given the number of source references from the period, it is impossible to provide a categorical answer to this question’. It appears, however, that the concept of Świętosława ‘absorbing’ Gunhild and Sigrid the Haughty known from the sagas, which was created in the Polish historiography of the 20th century, is difficult to maintain. On the other hand, the existence of Gunhild, Mieszko’s daughter, wife of Sweyn, mother of Harald and Canute, and of Sigrid the Haughty, first the wife of Eric the Victorious and subsequently, after Gunhild’s death, of Sweyn, corresponds much better with the message of the sources. On the other hand, let us ‘baptise’ Świętosława, the mother of Mieszko I, the first historical ruler of Poland, who is still unknown to us by name.

Author: Michał Beczek